Kapitola 7. - Vyber si

2. listopadu 2012 v 8:34 | Perla |  Black and Grey
Kapitola 7. - Vyber si


Irsko, Dublin

Pozorovala zpoza oken obyvatele Dublinu, jak procházejí ulicemi. V jejich tvářích jasně četla strach. Ta mladá žena vždycky uhádla, jak se její lidé cítí, vyčetla jim to z obličejů. I ji sžíraly obavy, které si ale nehodlala připouštět. Nevítala další válku s nadšením, ale zabránit jí nemohla, pouze se do ní zapojit, což tvrdošíjně odmítala.
S povzdechem se ponořila do, ne až tak dávných, vzpomínek na rozhovor s Arthurem Kirklandem, Anglií.

Seděl naproti černovlasé ženě a upíjel čaj, při tom přemýšlel, jak začít hovor. Váhal, protože ji znal, a nerad jednal právě s ní. Sledoval bedlivě každý její krok, každý pohyb bez mrknutí oka.
Konečně promluvila a v hlase jí zaznělo pobavení, které se ani nesnažila zakrýt. "Budu tě tu tolerovat tak dlouho, dokud z tebe nevypadne, co ode mě vlastně chceš, Kirklande." Škodolibě se zašklebila.
"Nevyskakuj si," zabručel.
"Chci jen vědět, co tu děláš. A nevyskakuju si!" odsekla zprudka a všimla si, že se mu v očích se pobaveně zablesklo.
"Chci, aby ses zapojila do tohohle konfliktu. Nemůžeš stát stranou. Buď budeš na naší straně, nebo tě do toho zatáhne Ludwig. Zatraceně, Irsko, buď rozumná."
"Já jsem rozumná, Arthure! A právě proto se nechci zapojit a ohrozit na životě své obyvatele, kteří za nic nemůžou! Beztak se do té války přihlásí zbytek světa. Je to pošetilost, Anglie! Ženete lidi do záhuby! Ty i Ludwig, mezi váma dvěma moc rozdílů není!"
"Proč tohle říkáš? Já tuhle válku přece nevyvolal, to Ludwig! Já za nic nemůžu!" Snažil se obhájit.
"To je mi jedno! Moje odpověď zní ne! Nezapojím se, zůstávám nestranná!" Seděla, zatímco on vstal a vydal se ke dveřím. Ještě se v nich otočil. "Děláš chybu, Irsko," zašeptal výhružně a zmizel za dveřmi.
"Jsem Lara Derthová, a jestli dělám chybu, to ukáže čas," řekla si pro sebe, když místnost opanovalo ticho.
Ještě chvíli pozorovala lidi v ulicích, než opustila bezpečí svého bytu a vydala se mezi ně.

Dům Německa

Gilbert Beillschmidt, jinak známý jako Prusko, měl hlavu pod ledovou vodou a vztekle prskal. Snažil se dostat ze sebe alespoň jednu nadávku, ale jeho snaha byla marná, protože mu do úst neustále tekla voda.
Pevná ruka ho pustila, ačkoliv ještě před chvilkou držel její majitel šedovlasého za zátylek pod proudem tekoucí vody.
Prusko vystrčil hlavu ze sprchy a oklepal se, takže se kapky vody rozstříkly po místnosti a pár jich šikovně vlétlo na obličej Německa. Jen se tomu uchechtl, i když se mu trest, který mu přisoudil jeho bratr Ludwig, ani trochu nezamlouval.
"Jen se směj," povzdychl si blonďák. "Málem jsi nám zabil nadřízeného."
"Copak můžu za to, že ten chlap čekal dalšího modrookého blonďáka?" zeptal se škodolibě a v rudých očích se mu pobaveně zalesklo.
"Je to nadřízený. Měl ses k němu chovat s úctou," vzdychl Ludwig.
"Vysvětli mi, jak mám respektovat chlapa, co byl ve vězení. Ty jsi taky neuznával Fridricha II."
"Měl bych? Nebyl to zrovna úžasný vládce." Německo se zakabonil.
"Pořád lepší než tenhle chlap," stál si za svým Prusko.
"To chceš zase pod sprchu, Gilberte?" ušklíbl se Ludwig.
"Proč ne." Gilbert pokrčil rameny. "Ale radši bych vzal zavděk pořádně chlazeným pivem."
"Nemáš zásluhy," odvětil Německo a kochal se tím, že jeho starší bratr chvíli přemýšlel, co že mu to vlastně řekl, než nasadil zhrozený výraz.
"To nemyslíš vážně, že ne?" zeptal se a téměř okamžitě se zlomyslně ušklíbl. "Protože jestli budu bez piva já, tak ty taky."
"To neuděláš," řekl rychle a v hlase mu zazněl podtón paniky. "Řekl jasně potrestat a já tušil, že jen voda stačit nebude."
"Buď mi pivo povolíš, nebo to tvoje nechám zvětrat, a to bys nechtěl." Gilbert se pobaveně šklebil, užíval si slovní převahu.
"Fajn." Ludwig se rozhodl ustoupit, o zvětralé pivo nestál. "Tímhle jsme ale neskončili, Gilberte."
"Chováš se jako neurotik, Ludwigu," zavolal na bratra šedovlasý, když se vydal do kuchyně, aby oběma přinesl pivo. Pohled mu padl na obálku s černou orlicí, ležela na stole. Vzal ji do rukou a otočil a pak už jen zíral na jméno adresáta. "Ludwigu!" zahřměl.
"Co je?" ozvalo se a hned poté vešel Ludwig do kuchyně, načež zpozoroval obálku, kterou jeho bratr tak nešetrně otevřel.
Prusko se začetl do listu a po přečtení se mu v očích pobaveně zablýsklo. "Mám úkol," řekl klidně. "Jet do Irska a získat informace o situaci v Británii," dodal na vysvětlenou.
"Kdy odjíždíš?" zeptal se Ludwig.
"Mám jet co nejdřív. Takže nejspíš půjdu balit," odtušil Gilbert a s úšklebkem vstal.
"Počkej alespoň, dokud se nevrátí Feliciano. Nemusíš přeci odjet okamžitě."
"Tvůj povedený šéfík se mě chce zbavit. Bojí se mě a nechce, abych mu stál v cestě." Gilbert se zašklebil, čekal nějaké námitky. Německo si povzdychl. Nečekal, že by se jeho nadřízený odvážil něčeho takového, i když věděl, že zoufalé situace vyžadují zoufalá řešení. "Tak Gilberte, to přeci nemusí znamenat, že chce, aby ses někam ztratil. Prostě počkej pár dnů, než se Itálie vrátí," zkusil ho znovu přemluvit.
"Dobře," souhlasil Gilbert nakonec. "Než se Feliciano vrátí. Pak odjedu."
Ludwig přikývl. K tomu už žádné námitky neměl.

Příhodný večer

Otevřela si okno, když zjistila, že dveře jsou zamčené, a opatrně přehoupla nohu přes parapet, aby mohla vklouznout do zahrady. Nehodlala jen sedět a nic nedělat. O útěk se musela pokusit, přestože Japonsko dal najevo, že jí nechce ublížit. Jenže ona si nebyla jistá svými city k němu. Její odhodlání nenávidět ho sláblo, měnilo se v jiný, mnohem hlubší cit.
Potichu se posadila u malého rybníku a zahleděla se do kalné vody. Chtěla utéct, ale zarazilo ji, když si všimla, že venku není sama, že kromě ní je tam několik vojáků, pochodujících sem a tam. Jeden z nich si jí všiml a nepozorovaně zmizel dovnitř, šel pro velitele, který si přál být spraven o všem, co dívka udělá.
Kiku následoval vojína ven a zarazilo ho, když ji uviděl sedět u rybníka tak hrozně skleslou. Odměřeně poděkoval podřízenému, že ho informoval, a nařídil zbylým vojákům, ať opustí stanoviště. Se zaváháním uposlechli a nechali je na zahradě samotné.
Potichu se k mladé ženě vydal a posadil se vedle ní. Čekal, že se zvedne a půjde pryč, ale ona zůstala sedět. Pozoroval její tvář a na malou chvilku zatoužil, aby si mohl dovolit pohladit ji, políbit její smyslné rty a tisknout ji k sobě, vdechovat vůni jejího těla… Rázně potřásl hlavou a zamrkal, aby se vzpamatoval.
Ne, k tomu nikdy nedojde. Nenávidí mě, připomněl si v duchu, ale nepřestával ji pozorovat. Všiml si, že jí z oka stekla slza a opatrně jí ji setřel.
Otevřela oči, doteď je měla zavřené, a spočinula na něm překvapeným a také trochu nejistým pohledem.
"Omlouvám se," řekl tiše a odstoupil od ní. Potom se otočil, naznačoval jí, že se vydá k domu, přestože z jeho strany to byla léčka.
Chytila ho za zápěstí, naprosto instinktivně. Neotočil se, jen napůl se po ní ohlédl. "Posluž si. Udeř," vyzval ji a překvapilo ho, že jeho ruku pustila a tu svou si stáhla k tělu, zatímco vstávala.
"Nechci tě praštit," zašeptala poněkud nejistě.
Otočil se na ni. "Děláš chybu," odvětil. "Protože já udělám to, co jsem chtěl už hodně dlouho." Čekal, že něco řekne, ale ona mlčela. "Nezeptáš se, co chci udělat? Nejsi zvědavá?" zeptal se. Stále nepromluvila, jen ho pozorovala.
Přešel k ní a lehce ji pohladil po tváři, než ji políbil a přitiskl ji k sobě. Doufal, že ho za takovou drzost praští, ale neudělala to. Váhala, než mu položila ruce kolem krku a opětovala polibky.
Přerušil je a hleděl na ni, v pohledu se mu mísilo překvapení s tichou, nevyslovenou radostí. Držel Cassidy u sebe a v hrudi se mu rozléval hřejivý pocit z toho, že se mu nebrání, že mu dovoluje držet její tělo ve své náruči, že k ní smí cítit víc, než by nepřítel měl.
Pustil ji a po chvilce od ní odstoupil, lapen v pohledu hnědých, upřímných laních očí. Jen zlehka ji pohladil po tváři a všiml si, že se třese.
"Je ti zima?" zeptal se tiše, zavrtěla hlavou. "Vrátíme se dovnitř, slečno Jonesová, a příště už nebudu váš pokus o útěk tolerovat." V očích mu jiskřilo pobavením, ačkoliv mu neuniklo, jak je dívka pobledlá v obličeji a že se stále třese. Chtěl ji vzít za ruku, ale neudělal to. Nechal ji, aby šla před ním, doprovodil ji až do pokoje.
Zavřela mu dveře před nosem a opřela se o ně, než se zhroutila na podlahu, v duchu si nadávala. Jak jsem tohle mohla dopustit? Je to nepřítel, nemůžu ho milovat a ani nechci. Jsem zrádce, ale vím, že srdci neporučím. Zrazuju tímhle všechno, v co věřím, ale nejvíc Arthura s Alfrédem. Bráškové… pospěšte si.
Zavřela oči, byla vysílená, ale ještě předtím se pohmatem ujistila, že rána na břiše se znovu neotevřela a dobře se hojí.

Telefonát s Ludwigem

Kiku zvedl zvonící telefon, doufal, že Feliciano dorazil bez potíží k Německu a je v pořádku, což se mu i potvrdilo, ale výraz v jeho tváři se změnil, když mu Ludwig položil docela nevinnou, zvídavou otázku.
"Slyšel jsem, že jsi zajal skupinu agentů, ve které je mladá žena. Nebylo by lepší, kdyby byla v Německu? Mohl bych z ní dostat informace."
"Skupinu agentů jsem zajal, ale ohledně té ženy říkám ne. Zůstane tady."
"Líbí se ti?" Ludwigova otázka Kika zaskočila a chvilku nevěděl, co říct. Rychle se rozhodl ukončit hovor.
"Do Německa nepojede a to je moje poslední slovo, Ludwigu!" Prásknul s telefonem a zavěsil. Za žádnou cenu nehodlal připustit, aby Cassidy odjela pryč.
Propadl jsem jejímu křehkému kouzlu a pohledu těch krásných očí. Chytil jsem se do sítě, ze které pro mě není úniku… Kdyby nebyla válka, bylo by všechno jiné. Proč vůbec uvažuju nad něčím takovým? Nenávidí mě, nejspíš si ani neuvědomovala, co dělá.
Tím prostým vysvětlením bylo řečeno vše. Na víc se nezmohl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama