close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 5. - Pocit v pasti

2. listopadu 2012 v 8:31 | Perla |  Black and Grey
Kapitola 5. - Pocit v pasti

Cassidy v domě Japonska

Probralo ji světlo, které přicházelo zvenčí. Zkusila se pohnout a překvapilo ji, že nemá spoutané ruce. Ležela v pokoji, který si nedokázala přiřadit k ničemu známému. Zamrkala, už neměla na očích šátek.
Poslední, co si pamatuju, je, že mne praštil do zátylku a pak mám jen tmu. Jak jsem se sem dostala? Copak mě odvezl z tábora? Proč ale? Nijak jsem nedala najevo, že jsem národ nebo Arthurova sestra. Na nic přeci přijít nemohl!
Nevšimla si, že někdo vešel a pozoroval ji. Zkusila vstát, ale voják, kterého neznala a jenž stál mezi dveřmi, ji zatlačil zpátky do postele. "Neklaďte odpor a ležte, slečno," požádal ji.
"Kde to jsem a kdo jste vy?" Zkusila se mu vzepřít, ale držel ji pevně.
"Kde jste, říct nemohu, a jsem voják, stejně jako vy. Mám se o vás postarat, tak nedělejte hlouposti," upozornil ji.
"Jistě," zabručela nahlas.
Postarat, to sotva. Proč a kde jsem vůbec skončila? Co tu dělám? Usoudil snad Japonsko, že jsem příliš nebezpečná na to, abych zůstala v táboře s ostatními? Chce snad Arthura s Alfrédem vydírat tím, že mě bude chtít vyměnit? Arthur by na tu dohodu určitě přistoupil, ale to já nechci.
Vojín přerušil její rozvířené myšlenky, když jí něco podal a ona zjistila, že drží v rukou knížku. Na obalu se skvěl nápis Utopie s autorem jménem Thomas Moore. Zdvihla oči k vojínovi, který zamířil ke dveřím, ale stále držela knihu v rukách.
"Velitel řekl, že vám ji tu máme nechat, abyste si ukrátila čekání, než za vámi přijde, slečno." Voják nepočkal na odpověď a zmizel za dveřmi.
"Fajn," šeptla si pro sebe, než rozevřela knihu a s údivem zjistila, že je psaná angličtinou. Trochu si povzdychla, potom se začetla. Bylo jí jasné, že pokoj nejspíš hlídají, že na chodbě přede dveřmi někdo stojí, a ona tak nemá sebemenší šanci na útěk.
Listovala knihou, než se vrátila na její začátek, kde mělo být nejspíš věnování, ačkoliv žádné nenašla. Přišlo jí to divné. Povšimla si obyčejné tužky na stolku. Opatrně ji uchopila a zlehka začala další stránku začerňovat, objevila se na ní písmena. "Pro Japonsko, Kika Hondu, s přáním dlouholetého trvání japonsko-britské aliance, věnuje Anglie, Arthur Kirkland."
Takže Arthur věnoval tenhle výtisk Japonsku, protože doufal v to, že alianci co nejdéle udrží, přestože se tak nestalo. Byla zrušena a teď jsou snad všichni, kromě Švýcarska a Lichtenštejnska, ve válce. Kvůli jednomu jedinému člověku jsme se dostali na fronty a musíme bojovat, abychom přežili. Vojáci ve válce bojují sami za sebe, ale to já udělat nemůžu. Jsem národ a jako taková mám zodpovědnost za svůj lid, který mne tvoří, protože pokud selže jejich odhodlání a naděje, pak zaniknu. Nesmím se teď vzdát. Souhlasila jsem s dohodou, ale musí přece existovat způsob, jak se dostat pryč a pomoci lidem, nejenom těm svým. Řekl, že pokud se vzdám, propustí všechny z toho tábora. Vyhověla jsem, ale ani tak… ani tak si tahle zrůda nezaslouží být národem.
Odložila knihu na stůl, pak vstala a začala prozkoumávat zásuvky, chtěla něco najít, cokoli. Potřebovala zjistit, jak dlouho už vlastně trvají všechny tyhle boje, objevit nějaký důkaz, předmět doličný. Byla do slídění tak zabraná, že si vůbec nevšimla, že se otevřely dveře.
"Jak vidím, jste stále odhodlaná špehovat, kde se dá, a dohánět mě k šílenství."
Vešel do pokoje a zavřel za sebou, a i když se pobaveně usmíval, ustoupila až ke zdi, aby od něj byla co nejdál, což už vůbec nekomentoval.
Posadil se na židli, ale nespustil z ní oči, než si povzdechl a na stůl položil tác s čajem. "Posaďte se, prosím," vyzval ji klidně. "Pojďte se napít čaje." Nalil ho do dvou hrnků. "Jak dlouho bude trvat, než si uvědomíte, že nestojím o to, aby vám bylo ublíženo, slečno Jonesová? Vaše tělo vás zrazuje."
"Zrovna o vaše kázání nestojím. Vůbec nic o mně nevíte," sykla ledově, ale nepřestala ho pozorovat.
"Máte pravdu v tom, že o vás nic nevím, ale usuzuji z vašeho chování, jaká asi jste."
"Opravdu?" odsekla. "Tak mi to řekněte, jestli máte odvahu!" vyzvala ho.
"Dobrá tedy," povzdychl si. "Jste drzá, vzpurná, nepřipouštíte si prohru, stejně jako Arthur, a vrháte se do všeho hned po hlavě, aniž byste se obtěžovala přemýšlet, jako Alfréd."
Mlčela. Neměla na to odpověď, jen ho sledovala, ostražitě, od místa, kde stála.
"Nemáte mi k tomu co říct, slečno Jonesová?" otázal se klidně. "Tak si sedněte a napijte se čaje," dodal s náznakem pobavení v hlase.
"Nehodlám vás poslouchat!" odvětila chladně a zůstala stát na místě.
"Vy si zřejmě odmítáte nechat pomoci," povzdychl si. "Jste tvrdohlavá jako mezek a neuvědomujete si, že kdokoliv jiný na mém místě by vás držel ve sklepě, nebo by vás poslal zemřít na frontu." Snažil se znít klidně, ale ani v těch nejhorších snech nepředpokládal právě takovou odpověď.
"Tak mě na frontu pošlete!" prohlásila bez zaváhání. "Pošlete mě tam, jestli budete klidnější při vědomí, že nebudu moct nic prozradit, přestože pochybuji o tom, že mě někdo zachrání! Co jste chtěl, už víte, tak proč to prostě neukončíte?!"
Nevěděla, jakou reakci od něj vlastně čeká. V očích se jí objevil strach, když k ní přešel a stisknul jí pevně zápěstí, zatímco ji přitlačil ke zdi.
"Váš bratr, oba dva, mají na rukou krev! Dal jsem vás sem odvézt a doufal jsem, že se budete chovat rozumně, ale teď vidím, že jsem se zmýlil!"
Pevně ji uchopil za ruce a dotáhl k posteli, přestože se ho pokusila nakopnout do holeně. Držel ji, zatímco si sundával pásek, což ji utvrdilo v tom, že má opravdu něco za lubem. Protáhl jí ruce kovovými příčkami a pevně je páskem spoutal. Bránila se udatně, ale tentokrát nad ní měl převahu.
"Z tohohle se nedostanete. Budete ležet, je to rozkaz!" ucedil ledově, místo odpovědi se ho pokusila znovu nakopnout. Pohladil ji po tváři, než se k ní sklonil. "Dám vám ještě jedno varování, které si snad konečně vezmete k srdci. Jsem muž, a jestli mi dáte záminku, tak svého práva využiju!"
Zvedl se a ještě chvíli ji pozoroval, než se vydal pryč bez toho, aby ještě něco dodal. Uchýlila se k německé nadávce, než zkusila vyvléct ruce z pásku.
Tak takhle to nepůjde, povzdychla si v duchu. Nějak se odsud ale dostat musím. Musí to jít! Nehodlám tu shnít celou válku jako vězeň. Ta tvář pod maskou mě přitahovala, to přiznávám, ale teď, když znám pravdu, vůbec nevím, co vlastně cítím. A on se ze mě snaží mámit přiznání, jestli jsem opravdu národ. Ať to bude jakkoli zlé, musím to zvládnout a nevzdat se. Už jen proto, že tohle… jsem dlužila těm dvěma.
Vztekle ucedila nadávku, když se jí pásek o něco víc zaryl do rukou a ke všemu ucítila bolest v břiše. "Co je to?" podivila se a zkusila se znovu pohnout, než se bolest ozvala pronikavěji než předtím. "Moje břicho… že bych si narazila žebro?" Byla zmatená. Zaúpěla a sykla, jak ucítila obvaz. "Kurnik šopa, do kopru!" Vztekle zaklela. "Kdo mi to udělal?"
Její poslední vzpomínka patřila okamžiku, kdy seděla na židli ve stanu, se zavázanýma očima a navztekaným velitelem před sebou. Pomohl jí vstát, svázal ji a omráčil. Pomalu se uklidňovala. "Možná… jsem se nějak praštila při převozu. A asi mi to umrtvili, protože až doteď jsem nic necítila." Pak jí ale došla hořká pravda. "A ten parchant to celou dobu věděl a měl jistotu, že ho nepřemůžu, když po mně před chvílí skočil!"
Rozčilování nebylo nic platné, spíše jí přitížilo. Zlostně kopla nohou dopředu, než se přinutila zavřít oči a poddat se spánku.

Arthur s Alfrédem

Zazvonil telefon a Arthur ho unaveně zvedl, jak toho moc nenaspal. "Kirkland. Přejete si?" zeptal se a stěží držel oči otevřené.
"S těmi hranicemi jsi měl pravdu, Anglie," ozvalo se v odpověď a Arthur málem přepadl na židli, jak ho to překvapilo, stejně jako ho udivil volající.
"Wangu, povídej," vyzval Čínu okamžitě, ačkoliv byl stále poněkud v šoku.
Čína se nenechal dvakrát pobízet. "Je to tak týden zpátky, co jednotku na japonských hranicích přepadli. Sedm z Alfrédových vojáků zabili, těla jsme pohřbili, a zbytek odvedli jako zajatce do vnitrozemí."
"Byla v té jednotce nějaká žena nebo mladá dívka?" zeptal se, když se konečně vzmohl na nějakou odpověď, a už předem se děsil toho, co se dozví.
"Byla. Mezi mrtvými. Pohřbili jsme ji, stejně jako ostatní její spolubojovníky."
"Nevíš, jestli tam nebyly ženy dvě?" Snažil se chytit alespoň stéblo z té naděje, která mu ještě zbývala.
"Žádná jiná tam nebyla," odvětil Čína.
"Rozumím." Anglie sevřel ruku v pěst, než zavěsil, aniž by počkal na nějakou odpověď. "Žádná jiná tam nebyla a být nemohla," zopakoval si Wangova slova tiše, než praštil vší silou do stolu. "Krucinál, zatraceně, Cassidy!"
Svezl se ze židle pod stůl. "Sestřičko," zašeptal, než si dal ruku na obličej a nakonec složil hlavu do dlaní. "Tohle… se nemělo stát!" šeptl, potom mu z očí začaly téct slzy. "Cassidy!" Už mu všechno bylo jedno. "Celá tahle válka… ať táhne k čertu!"
Dveře se tiše otevřely a dovnitř vešel Alfréd, který slyšel křik a nadávky. Zhodnotil situaci a přešel k Arthurovi, kterému položil ruku na rameno a přiklekl vedle něj na zem. "Co se stalo, Arthure?" zeptal se šeptem.
Anglie se nadechl, ale z úst se mu vydraly jen nesrozumitelné vzlyky. Vzmohl se pouze na to, aby Alfrédovi pohlédl do modrých očí a zakroutil hlavou. Amerika pochopil rychle. Táhle zaskučel jako raněné zvíře, než Arthura objal a zabořil mu hlavu do ramene. Oběma bratrům tekly z očí slzy proudem, všechny se vsákly do koberce na zemi. Dva představitelé velmocí se jen bezmocně klepali a pomalu propadali beznaději.

Alfréd nedokázal přestat brečet, nemohl se zvednout ze země a začít zase uvažovat racionálně. Připadalo mu, že se všechno kolem noří do tmy a zoufalství. Nevěděl, kde v sobě nakonec našel sílu vstát a vytáhnout na nohy i Arthura. "Nehodlám přijmout to, že… že je…" Nedokázal to vyslovit. "Nevěřím tomu."
"Myslíš, že Wang neříkal pravdu?" Arthur byl stále otřesený, ale donutil se alespoň logicky uvažovat.
"Nemyslím," připustil tiše Alfréd.
"Tak proč tě napadá, že může být naživu?" zeptal se Anglie opatrně.
"Odmítám tomu věřit, dokud neuvidím její tělo," odvětil. "Dokud ho neuvidím, tak tomu neuvěřím," hlesl, přestože se stěží držel na chvějících se nohou. "Jestli se chceš teď vzdát, tak se vzdej. Vzdej všechno a ona ti to nikdy neodpustí." Amerika se podíval na bratra.
"Kde bereš tu myšlenku, že je naživu?"
"Kde? Nevzdala by se tak snadno," prohlásil Alfréd. "Mimochodem… nikdy bych neřekl, že tě budu tahat z bahna." Stiskl Arthurovi zlehka rameno. "Udělám čaj. Přijde nám vhod." Nechal Arthura o samotě.
Nikdy bych nečekal, že mi Alfréd bude pomáhat tak, že mě zkusí citově vydírat. Nad tou myšlenkou se pousmál. "Děkuju, Alfréde," zašeptal, než se za bratrem vydal.

Dům Německa

Položil telefon a vzdychl si. Pakt o neútočení s Ivanem na deset let byl podepsaný úspěšně a válka se opravdu dost rozběhla kupředu. Tady, v Evropě, je jediný protivník, který mi dokáže vzdorovat, a to je Anglie, a aby si můj nadřízený zajistil moc nad celým kontinentem, musíme na západě zajistit, aby se Spojenci nezformovali a nepokoušeli se osvobodit zabrané části Francie. Situace na východě už tak klidná není. Nadřízený chce přepadnout Rusko a já musím poslechnout, i kdybych nechtěl. Feliciano se ke mně připojil, i když jsem ho varoval, a náš nový spojenec si raději obhlíží situaci, než aby se bezhlavě vrhnul do celé téhle nahnuté války, a dobře dělá. Nikdo z bývalé Dohody, ani Arthur, neví, že Osa Berlín-Řím se rozšířila o Tokio a na naší straně je Japonsko. A když o tom nevědí, zajistíme si moment překvapení. A já můžu jenom doufat, že se do bojů nezapojí Alfréd se svými jednotkami.
Nad těmi chmurnými myšlenkami si povzdychl. Zbývala mu jen naděje, že jeho nejčernější obavy se nevyplní a Amerika se nestane posilou Spojenců. Znovu si vzdychl a mysl mu zabloudila k Severní Itálii.
"Jen doufám, že nevyvedeš žádnou pitomost, když jsi jel za Japonskem, Feliciano," pronesl tiše a opustil pracovnu.

Feliciano v domě Japonska

Hnědovlasý Ital zvědavě nakukoval do pokojů v domě, než se zastavil přede dveřmi, které hlídala malá skupina vojáků. Nechápavě se podrbal na hlavě, přitom pozoroval mladé vojáky. Nevěděl, co tam hlídají, ale když odcházel, usmyslel si, že se vrátí a do těch dveří se podívá.
Počkal, až odejdou, a pak nepozorovaně vklouzl do pokoje a zavřel za sebou potichu posuvné dveře, než se uvnitř rozhlédl a pohled mu padl na spící dívku, připoutanou k posteli. Pozoroval ji, jak klidně oddechuje a všiml si, že má na sobě americkou uniformu. Opatrně k černovlásce přistoupil a sklonil se k ní.
Otevřela oči a zaškubala rukama, cítila něčí přítomnost. Zkusila se posadit, ale zaúpěla, jak se jí pásek zaryl do rukou. Sledovala hnědovlasého mladíka nevěřícným a nechápavým pohledem, který jí oplácel, pak od ní ustoupil, v očích měl zvědavost a zmatek a nejistě se usmíval.
"J… jak ses…?" zeptala se a nepřestávala ho pozorovat, už ničemu nerozuměla.
Pokrčil rameny. "Jsem Feliciano, ale všichni mi říkají Itálie." Nejistě se zasmál, když se jí představil.
"Diane," odvětila tiše a snažila se nedat najevo, že si právě teď není jistá tím, co by měla říct nebo udělat. Její dilema vyřešilo otevření dveří a příchod Japonska. Přelétl pohledem z Itálie na spoutanou dívku.
"Feliciano, můžeš jít na chvíli ven?" požádal ho a hnědovlasý bez námitek poslechl a zanechal je o samotě. Velitel se posadil na židli a pozoroval ji.
"Jste skutečně zvláštní žena, slečno Jonesová. Odmítáte se nechat zlomit, zradit své bratry. Jsem vámi naprosto zmaten, a přiznávám to. Nemá už cenu, abyste lhala, že nejste Jižní Amerika. Nevydám vás Německu, ani neprozradím Felicianovi."
"Proč byste to dělal?" zeptala se tiše, v hlase jí zazněl údiv.
"Pokud bychom vyhlásili, že jste v zajetí, Arthur s Alfrédem zvýší úsilí a snažili by se vás zachránit za každou cenu. A to nemůžeme potřebovat, protože právě teď si oba myslí, že jsem na frontě," odvětil.
Neodpověděla a Japonsko si povzdychl, než se jí zahleděl do očí a pak se bez dalšího slova vydal pryč.
Vůbec to nechápu. Co mě na ní přitahuje natolik, že ji chci chránit před Ludwigem? Je tvrdohlavá, impulzivní, překrásná… Zavrtěl hlavou. "Ta holka mě zničí," zaúpěl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama