Kapitola 10. - Nevzdat se

2. listopadu 2012 v 8:36 | Perla |  Black and Grey
Kapitola 10. - Nevzdat se


Alfréd Jones (Amerika)

Odmítal uvěřit tomu, že je jeho sestra mrtvá, a chtěl ji hledat, beztak to dostal příkazem, ale všechno se změnilo, když Japonsko zaútočil na Pearl Harbor. Amerika se tak ocitla ve válce s Osou, stejně jako další státy.
Alfréd si nad skleničkou piva povzdychl. Se sklenkou v ruce si pohrával a v očích měl nepřítomný výraz, jak vzpomínal na rozhovor, který vedl s Cassidy a svým nadřízeným.
Seděl v křesle, stejně jako jeho sestra, a sledoval pohledem svého šéfa, který si z prstů udělal stříšku, jak se nad něčím zamyslel. Alfréd věděl, že tenhle rozhovor nebude vůbec příjemný, už ve chvíli, kdy se sestrou vcházeli do kanceláře.
"Nemůžeme přeci nechat Británii s Francií ve válce samotné, pane. Můžeme jim pomoct, není třeba stát stranou!"
"Uvědomte si, slečno Jonesová, že nejsme v postavení, kdy bychom mohli nějak pomoci. Jsme vojensky znevýhodněni, a kromě toho Rusko uzavřelo s Německem pakt o neútočení."
"Jenže to přeci není důvod, abychom jim alespoň neposkytli vojenské jednotky. Určitě by na tu možnost přistoupilo mnoho mužů," namítla, snažila se ho přesvědčit logickými argumenty.
"Ne, slečno, už jsem řekl. Státy do téhle války nevstoupí," Podíval se na Alfréda, "Co mi k tomu řeknete vy, pane Jonesi?"
Alfréd se neklidně ošil, pak se odhodlaně podíval do sestřiných očí. "Souhlasím s mírovou politikou a tím, že se Státy nezapojí."
"Takže tohle jsme vyřešili," Roosevelt se podíval po vstávající dívce, "Máte zákaz se do téhle války plést, slečno Jonesová, Ameriko z Jihu."
Podívala se po něm: "Beru na vědomí a promluvím si o tom se svým nadřízeným." Vydala se pryč a Alfréd vyšel za ní. Uslyšel dusot Cassidiných nohou a zahlédl už jen její mizející záda na konci chodby.
Za ta staletí jsem si pořád na její přívlastek, Amerika z Jihu, který jí dali, aby nás od sebe rozlišili, nezvykl. Cassidy, sestřičko, jen neudělej žádnou pitomost.

Konečně přestal vzpomínat a začal se věnovat svému pivu. Někdo si vedle něj přisedl. Chvíli mu trvalo, než ve spolusedícím poznal Francise.
"Nějaké zprávy od Arthura?"
"Žádné, Francisi." Všiml si, že blonďatý elegán si objednal víno a začal pomalu upíjet.
"Ivan už pochopil, že Němci na dohodu pěkně pečou," Francis se pozorně podíval po Alfrédovi, "Už dlouho jsem neslyšel nic o Cassidy. Kde je, Alfréde?"
Alfréd si povzdychl a dopil pivo na jeden lok: "Někdo z nich ji chytil. Šla do armády a od té doby o ní nemáme žádné zprávy."
"Z čeho usuzuješ, že ji chytili?" Fracisem zjištění, že mladá žena zběhla do armády, dost otřáslo.
"Nemáme žádné zprávy," odvětil Alfréd sklesle, "Nevíme o ní nic. Arthur ji hledá v Japonsku, ale nemáme vůbec jistotu, že jsme se pustili správným směrem."
"Arthur ji určitě najde," Francis stiskl Alfrédovo rameno. "My to teď nesmíme vzdát tady. Dostaneme Ludwiga do kleští, abychom ho přinutili ke kapitulaci." Francisovi do hlasu pronikl náznak optimismu a hned poté si objednal další víno.

Zajatecký tábor - Arthur Kirkland (Anglie)

Snažil se poslouchat rozhovory zajatců a věznitelů. Doufal, že zaslechne něco o Cassidy, i kdyby to mělo být jen náhodou. Čím dál víc se bál toho, že opravdu skončila u Ludwiga. Nikdo se o žádné zajatkyni ani nezmínil, což mu dávalo pocit, že sestra tam není. Děsil se toho, co se s ní stalo, a ještě větší bylo jeho zděšení, když japonské velení přesunulo do tábora zajaté americké vojáky, kterých bylo několik tisíc. Viděl na nich podvýživu, nemoci, snahu o jakékoliv možné přežití. S nevolí musel uznat, že ať už tomuhle táboru velel kdokoliv, snažil se, co jen to šlo, aby se držel Ženevských úmluv o ochraně válečných zajatců.
Stále odposlouchával rozhovory, ale když uslyšel přijíždět auto a zaslechl vzrušené mumlání dozorců, překvapilo ho, proč najednou tolik povyku pro nic. Krčil se za plentou jednoho ze stanů a pokukoval po autě, stejně jako další zajatci, kteří se chtěli podívat, kdo z vedení přijel.
Z auta vystoupil černovlasý muž v bílé uniformě a Arthur potlačil nešťastné zaúpění, když poznal Japonsko. Věděl, že se nesmí prozradit, jinak to pro něj dopadne zle.
Co tu dělá Honda? Jen doufám, že tady tomu nevelí a celou dobu nás nevodil za nos tím, že je na frontě. Krucinál! Sakra!
Zpozorněl, když si všiml, že Japonsko vede někoho se zavázanýma očima do velitelského stanu, takže se pokusil přiblížit, ale jeden z vojáků do něj strčil, aby si šel po své práci, což si už nehodlal nechat líbit. Praštil vojáka do hrudi a rozběhl se pryč. Někdo ho zkusil chytit, ale prosmýkl se mu, toho muže nakopnul tak, až zaúpěl a zhroutil se na zem. Pokračoval v běhu, ačkoli se ho zajatečtí kolaboranti snažili chytit. Nezastavoval, jen utíkal, co mu síly stačily.
Cassidy tu není. Vím to, i když vůbec netuším, koho to Honda vedl. Musím přes hranice, varovat ostatní a říct jim, že ten zmetek nás celou dobu vodil za nos. Válka v Evropě teď bude přednější.
Běžel a za sebe se neohlížel. Doufal, že v táboře napáchal dost velký zmatek a nikdo ho nebude sledovat.

Kiku s Cassidy

Nařídil, aby se nově zajatí vojáci přesunuli jinam, přestože ho zarazilo, jak byli nemocní, podvyživení a ranění. Dovedl Cassidy do stanu a posadil ji na židli, šátek jí z očí zatím nesundal. Byl si vědom toho, že se muži protřídí a skupina, která opustí tábor s novými veliteli, půjde vstříc smrti. Nemohl pro ně nic udělat a věděl, že Cassidy to ví.
Vycítila příležitost a promluvila: "Sundám si ten šátek a chtěla bych, abyste byl upřímný."
"Vykáš mi jen proto, že už nejsme v domě, nebo kvůli té dohodě mezi námi?"
"Obojí, a když už jsme u toho… dohodu o tom, že propustíte mé podřízené, jste nesplnil," odvětila ledově a chtěla si sundat šátek. Zastavil ji, když téměř zlehka přejel po její dlani, kterou už už natahovala k očím. Volnou rukou se po něm ohnala, aby si udržoval odstup, zatímco strhla šátek a naštvaně se na velitele podívala: "Tohle už na mě nezkoušejte!" vyhrkla vztekle a dost rychle vstala,"Nejsem žádná konkubína!"
Zuřila, viděl to na ní, ale o to víc nedokázal od Cassidy odtrhnout pohled. Připadá mi teď ještě krásnější, než když na sobě měla tu zelenou yukatu. Prostě nádherná! Oba se snažíme přesvědčit sami sebe, že k tomu druhému nic necítíme, protože to je jediná správná věc. Nemohli bychom spolu zůstat, Arthur by to nedovolil.
Pozoroval ji, než zmizela ze stanu, pak si povzdychl: "Nikdy jsem neměl dovolit, aby se mi tak moc dostala pod kůži. Na tu holku musím zapomenout, prostě ji nějak dostat z hlavy, jinak to nepůjde," řekl si pro sebe, než se začetl do papírů na stole.

Zajatecký tábor - Jean River (Anthony Gonzáles) a Thomas Lerner

Anthony se bavil tím, jak vzal Angličan nohy na ramena, ale jakmile uviděl, že z velitelského stanu vyběhla rozrušená černovláska, přestal se smát a vydal se za ní. Našel ji sedět za jedním stanem a hned si přisedl vedle na zem. "Cassidy," zašeptal. Odhrnul jí vlasy z obličeje, který schovávala v dlaních.
Škubla sebou a podívala se po něm. Na nic se nezeptal, jenom ji k sobě přitiskl, cítil, jak se chvěje.
"Bál jsem se," přiznal, zatímco ji objímal, jak se obával, že se každou chvilku rozplyne a zmizí.
Mios Dio, je v pořádku. Tolik jsem se bál, že už se nevrátí. Nuestro esperanza quedar1. Cassidy, jsi s námi. Už nedovolím, aby se ti něco stalo.
"Už mě pusť," zašeptala. Žádala ho, aby poslechl, a on to udělal. Pustil ji a jen se trochu usmíval, jak měl radost z toho, že je jeho kamarádka v pořádku, nezraněná.
"Jsi v pořádku? Kde jsi byla? Zmizela jsi tak náhle. Měl jsem starost."
"Vzal mě mimo tábor," přiznala a překvapilo ji, že se zatvářil úlevně, než si vydechl. Nechápala to.
"Co se stalo?" zeptala se, ale naznačil jí, aby byla zticha, zatímco se opatrně rozhlížel, a poté jí pomohl vstát.
"Je tu moc uší," řekl na vysvětlenou a vedl Cassidy kolem nemocných a podvyživených zajatců.
V obličeji se jí prostřídalo překvapení se šokem během pozorování zajatých. Viděla i výrazy strážných, plné téměř zvráceného potěšení. Neřekla nic, nepotřebovala, aby je někdo slyšel, a Anthony to věděl. Dovedl ji do podzemní cely, kterou sdílel s Thomasem, přičemž hnědovlasý agent na ni chvilku beze slova zíral, než ji objal.
"Jonesová," vydechl.
Podívala se po Anthonym, který jen pokrčil rameny. "Hrozně toužil vědět, jak se jmenuješ doopravdy, tak jsem mu to prozradil. Chceš vědět, co se děje, mám pravdu?"
"Přejdi k věci, Anthony," odbyla ho mladá žena.
"Dobře. Ti podvyživení a nemocní zajatci jsou přeživší z Bataanského pochodu smrti, který pro své potěšení uspořádali tihle japonští zmetci. Nechali při tom pochodu zabít několik stovek mužů různých národností. Brity, Nizozemce, Američany, Holanďany a Filipínce. Tohle jsme teda zaslechli, ale usuzuju, že ty zvěsti mají pravdivý základ."
Domluvil a čekal, co mu značně šokovaná dívka řekne. Přemýšlela nad tím, než si povzdychla, ale zničující výraz naprostého zděšení jí z obličeje nezmizel.
"Ať už jsou ti vojáci odkudkoliv… jak je mohli nechat umřít jako prašivé psy?" Rázně vstala, hned po příchodu do cely si totiž sedla na zem mezi oba muže.
Její černovlasý přítel ji rychle chytil za paži. "Neblbni, Cassidy. Nemůžeš riskovat kvůli hrstce mrtvých!"
"Dodržují Ženevské konvence ti velitelé, kteří sem přitáhli?" zeptala se chladně, až sebou Anthony škubnul a nakonec uhnul pohledem.
"Takže ne," konstatovala suše. "Jak dlouho tady jsou?"
"Několik týdnů. Nás, co jsme tu byli, nechávají na pokoji, protože ten šmejd nás asi bere za osobní otroky. Ti noví tu mají zůstat do té doby, než se trochu zotaví, a pak je rozdělí do horších pracovních táborů."
"Rozdělíme se s nimi o jídlo a nějaká přijatelná místa na spaní, aby v těch narychlo postavených chatkách, které jsem tu viděla, nebyli namačkaní jako sardinky," pronesla rozhodně.
"Tohle nám nikdo z nich nedovolí!" namítl Anthony. "Ti šikmoocí parchanti hledí akorát na sebe. Ke všemu nevědí, že jsi tady ty, ženská, i když se snažili z nás dostat, kdo ze zajatců vede táborové skupiny tak, že všichni tady jsme pořád ještě naživu a plníme jejich rozkazy, jak řeknou, bez zjevně viditelného odporu."
Uchechtla se: "Co jste jim řekli?"
"Že si můžou utřít obličeje svejma nohama. V tu chvíli jim zmizely náhražky úsměvů ze rtů a začali vyhrožovat."
"Takže nemají ani tušení, že jste vy dva, během doby, kdy jsem tu nebyla, přesvědčili zbylé zajatce k uzavření paktu, abychom si vzájemně vypomohli?"
"Ne, nemají, ani náznak, ale ti, kteří přežili Bataan, se mi nelíbí. Někteří z nich jsou kolaboranti, spolupracují s těmi zmetky."
"Tudíž můžeme důvěřovat jedině sami sobě, protože nikdy nebudeme vědět, jestli někdo není zrádce," odvětila klidně.
"Víte o tom, že na frontě došlo k napadení Pearlu Harbor?" zeptala se opatrně.
"Nejenom Pearlu Harboru, ale i ostatních ostrovů v Pacifiku. Obsazují všechno, co jen můžou, aby donutili Spojence k ústupu tam i v Evropě. Němci tlačí ke všemu na Británii, podle toho, co jsme slyšeli tady."
"Tohle se mi nelíbí. Něco ještě přijde, ale snad to v Evropě zvládnou."
"Musí, Cassidy, jinak jsme ztracení. Skončí to tam, a brzo snad i tady. Jen doufám, že těm zmetkům to, co provedli, stačilo. Podrobili si i Mandžusko a Koreu. Říkají, že Evropa bude v troskách."
"Tomu nevěřím! Ta válka skončí, ale Spojenci se musí dát do pořádku. Kdo byl ten muž, který utekl? Jak vypadal?"
"Blond vlasy, zelený oči, zelená uniforma, zkrátka Angličan."
Anthony mladého utečence popsal a nelíbilo se mu, jak Cassidy zbledla: "Co se děje, Cass? Jsi úplně bílá."
"To nic," odvětila tiše, ačkoli myšlenkami byla úplně jinde.
Takže tu byl Arthur. Ví, kde jsme, to je dobře. Snad nás brzy najdou. Zůstává mi naděje, zrovna jako doufám v to, že vydržím a nepodlehnu Japonsku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama