Kapitola 4. - Ameriky
Cassidy v táboře
Přišel za ní, přesně tak, jak řekl. Nenamáhala se na něj ani pohlédnout. Velmi dobře si uvědomovala, že to takhle nejspíš skončí, a co se pravděpodobně bude dít dál. Bude ji vyslýchat, a možná i mučit, aby z ní dostal víc, přestože se dobrovolně vzdá.
"Vyhrál jste," šeptla. "Budu vaším vězněm, pokud pustíte ostatní na svobodu."
"Moudrá volba," odvětil a pousmál se, ač ji nepřestával pozorovat.
"Žádnou jinou jste mi nedal!" odsekla s hlasem prosyceným hořkostí.
"Žádná jiná nebyla," opravil ji.
Zarazila se, než k němu zvedla pohled plný nenávisti, překvapení, a dost možná i tiché zuřivosti, která hrozila vyplout na povrch, kdyby si nedal pozor.
"Co se mnou chcete dělat?" zeptala se tiše.
"Není to snad zjevné?" odvětil chladným tónem. "Víte sama, a to velice dobře, co od vás očekávám, slečno. Jste chytrá, je to vidět. Proč se nepřidáte k nám? K Ose?"
Vztekle se jí zaleskly oči. "Nikdy nezradím své přátele, nepřinutíte mě, abych přestoupila na vaši stranu."
"Možná ano, možná ne. Ocitla jste se ve válce a neuvědomujete si důsledky svého jednání." Ztišil hlas a hleděl jí do očí. Byl si téměř jist, že bude pouze otázkou času, než ji zlomí a ona mu vše prozradí, čímž zradí své nadřízené a bratry.
"Uvědomuji si je, a mnohem lépe než vy!" odsekla.
"Nemohu vám věřit, i kdybych chtěl. Dělala jste sabotáže a sbírala informace jako špeh. Někteří z vaší skupiny tu už nejsou, protože, stejně jako vy, sbírali informace a mysleli si, že o tom nevím."
"Nechal jste je odvézt do jiného tábora," hlesla tiše.
Zarazil se. Nechtěl jí brát iluze, když to pro něj byla možnost, jak se snadno dostat k informacím. "Ano," souhlasil. "Jsou v jiném táboře. Daleko od vás, Cassidy. Zůstala jste sama."
Promluvil naprosto klidně a nijak nedal najevo, že by lhal, než ji vytáhl na nohy, přestože se mu snažila vyškubnout.
"Víte, kdo jsem, a nebudu tak milosrdný, jako dosud, pokud zavdáte důvod," prohlásil chladně a vedl ji před sebou ven, ale ještě předtím jí zavázal oči, aby nic neviděla.
Jsem si jist, že se velice brzy prozradí, a potvrdím si tak domněnku, že ji k Anglii a Americe váže víc než jen to, že je agentka jednoho z nich, nejspíš Alfrédova. Protože pokud je opravdu sestra těch dvou, nikdy by ji nepustili dobrovolně na frontu, a už vůbec ne do předních linií. Mohla by to být léčka? Je tu jako volavka?
Posadil ji na židli ve stanu, ale šátek jí z očí nesundal. Chtěl vědět, co udělá. Seděla a ani se nepohnula. Poslouchala. Snažila se spoléhat na sluch a hmat, když se nemohla soustředit na zrak. Vyčkával. Nevěděl, jak se zachová, ale chtěl zjistit, odhalit, zda je opravdu sestra Arthura a Alfréda. Hmatem si opatrně zmapovala okolí a zkusila vstát. Chytil ji za ruce a zatlačil ji na židli.
"Seďte! Odpovíte mi na několik otázek."
"Se zavázanýma očima?" rýpla si.
"Ano," odvětil a cítil, jak sebou škubla. "Máte to marné, Cassidy," pronesl zlehka. "Chci pouze pravdivé odpovědi, slečno. Buď mi je dáte dobrovolně, nebo vás přinutím, přestože vám nechci ublížit."
"Tak v tom případě si protiřečíte," sykla tiše a domyslela si, že nejspíš stojí přímo před ní a pozoruje ji.
"Uvidíme, slečno," odvětil. "Řekl jsem vám, kdo jsem, a chci tu samou upřímnost i od vás. V jakém vztahu jste s Arthurem Kirklandem a Alfrédem F. Jonesem?"
"Ta jména neznám," prohlásila klidně.
"Nelžete, Cassidy." Sklonil k ní hlavu, takže jí přímo hleděl do očí, které skrýval šátek.
"Nelžu. Jsem upřímná," šeptla.
"Opravdu?" zeptal se tiše, byl u ní tak blízko, že zaklonila hlavu, když si to uvědomila. Zachvacoval ji strach, protože vůbec nevěděla, co chce udělat. Cítila málem jeho rty na svých a roztřásla se.
"Nepříjemné, že?" zašeptal. "Cítíte mou blízkost, i když mě nemůžete spatřit, a proto se chvějete. Dejte mi odpovědi, které chci, a já vás nechám na pokoji, Cassidy."
"Zabil jste mé přátele," zašeptala s poněkud menší odhodlaností v hlase. "Zabil," zopakovala ještě tišeji.
"Ano, zabil jsem je a nijak jsem to před vámi neskrýval." Napřímil se. "Jsem, kdo jsem, stejně jako vy. Jsem Japonsko, člen Osy a nemilosrdný vůdce své země, kterou se pokoušeli Anglie s Amerikou změnit k obrazu svému a otevřít světu!" Stiskl jí zápěstí o něco pevněji, spíše jen instinktivně, než aby to byl účel. "To oni dva se snažili o změny, kterým jsem odporoval! Nikdy jsem válku nechtěl, ale došlo k ní, takže jsem nemohl stát stranou, být jen nezúčastněným pozorovatelem a dívat se, jak umírají i moji lidé, jako nevinné oběti celé téhle nesmyslnosti!" Jeho hlas nabral zvláštní, zádumčivý tón. "Chci jen vědět, kdo jste ve skutečnosti. Čím vás mám přesvědčit?" Zoufalý tón byl vskutku zničující.
"Já vám nevěřím," pronesla tvrdohlavě. "Neznám nikoho z těch, o nichž jste mluvil. Jsem v armádě jen pouhým vojínem."
Pustil její zápěstí, jako kdyby se spálil.
Snažil jsem se, abych nebyl přinucen k tomuto řešení. Nedává mi jinou možnost, rozčiluje mě tou… tvrdohlavosti a odhodláním, tím, že se nevzdává.
"Jste nejen vojín, ale i tajný agent, přičemž jste zůstala sama a záchrana stále nepřichází. Máte jen jedinou šanci, jak se můžete zachránit." Promluvil tiše, téměř vemlouvavě.
"Ne!" odsekla. "Nezradím S… svou vlast a přátele, nejen ty živé."
"Stále stejně tvrdohlavá, jak vidím. Nemůžu se dočkat, až tahle válka skončí. Pak už vás totiž nikdy neuvidím, Cassidy Jonesová, Jižní Ameriko," pronesl chladně.
"Nejsem žádná Již…" Přerušil ji, zatímco jí sundal šátek z očí.
"Přestaňte lhát!" nařídil. "Opravdu si myslíte, že mi můžete vzdorovat i teď?! Jste bláhová! Vůbec nevíte, jak to chodí ve válce! Poznal jsem, že jste národ, naprosto jednoduše. Jíte a pijete méně, než by žena v zajetí normálně vydržela. Ke všemu i ta vaše vzpurnost je zvláště pozoruhodná. Chováte se jako někdo, kdo hodně ví."
"To se pletete. Nejsem žádná Amerika. Je to nesmysl, státy přeci nejsou lidé," pronesla klidně.
"Přestaňte s touhle fraškou! Bral jsem ohled na to, že jste žena, ale tímhle lhaním už zacházíte moc daleko!"
"Proč? Abych vám dopřála to potěšení, že máte trumf, který můžete vyžít v téhle válce?" odsekla drze.
Věděl moc dobře, že v ten okamžik to přehnala. Neuvědomoval si, že na ni začal křičet a nakonec ji udeřil do tváře. Cítil na sobě její pohled plný nenávisti a zhnusení, přestože ji ani nenapadlo dotknout se zarudlé líce. Chtěl se omluvit, ale nedokázal nic říct. Uvědomoval si, co udělal, a usoudil, že nechat čin vyznít do ztracena bude lepší.
"Nenávidíte mě a to je dobře. Jste v zajetí a důležitá, nejen pro mě, ale i pro nás. Jste náš trumf v téhle válce."
"Nejsem žádný trumf, a už vůbec ne Osy!" odsekla.
"V tom případě už v táboře nemůžete zůstat," odvětil a vytáhl ji na nohy, než jí spoutal ruce a zavázal oči. "Teď se trochu prospíte!" Praštil ji do zátylku a zvedl do náručí.
Arthur s Alfrédem v domě
Zlostně praštil s telefonem. Už nevěděl, koho by se měl ještě zeptat. Francis neví nic a Wang by dal vědět, kdyby něco zjistil. Krucinál, himlhergot, zatracená holka. Vstal a sešel do přízemí za Alfrédem, kterého našel, jak hledí z okna na padající kapky deště.
"Pořád je tu tak pochmurně… a pohřebně."
"Nestěžuj si!" zavrčel Arthur a také se zadíval ven. "Mám ten dojem, že válka hned tak neskončí," pokračoval. "Ivan podepsal pakt o neútočení s Ludwigem a Francis má potíže na hranicích, jak na něj Ludwig dotírá. Wang se taky ještě neozval a o Cassidy nemám vůbec žádné zprávy."
Alfréd si povzdychl. "Ty máš starosti… a já taky. Cassidin nadřízený zuří, protože zmizela, a můj chce, dal mi výslovný příkaz, že ji mám najít. Nelíbí se mi to, Arthure. Je to, jako kdyby se něco velkého chystalo. Jako ticho před bouří."
"Mám ten dojem, že kdyby tu teď stála vedle nás, řekla by, že máme vytrvat, nevzdávat se. Klidně by nás donutila jít do toho deště." Trochu se pousmál. "Vždycky, i když to bylo sebehorší, jsme všechno zvládli a nerozdělili se." Povzdychl si. "Takže ji máš hledat, Alfréde? To počítej i se mnou. Nehodlám zůstat mimo dění. Musíme ji najít dřív, než se něco semele."
Alfréd přikývl a nepřestával hledět z okna.
Musíme ji najít, a to co nejdřív. Jestli se něco stane, zabiju toho, kdo jí to způsobí. Nechtěl jsem, aby spatřila hrůzy válek, ale na to je už pozdě. Arthur se nervózně díval do zahrady.
"Nejradši bych se sebral a jel na frontu," řekl tiše.
"Víš, že to teď nemůžeš. Ne, dokud nebudeme mít víc informací," nadhodil Alfréd.
"Ničí mě ta bezmocnost," povzdychl si.
"Najdeme ji, Arthure. Určitě." Amerika se snažil bratra uklidnit.
"Snad," odvětil. "Nechci ani vědět, co by se stalo, kdybychom ji nenašli," hlesl.
"Nesmíš si to připouštět a hned se vzdávat. Pěkně by tě za to vyplísnila."
"Já to vím, Alfréde. Já vím," řekl tiše Arthur.
Jen mám obavy, aby to vůbec zvládla, napadlo ho, ale mlčel, zatímco venku na pouhou chvilku přestalo pršet a slunce ozářilo dva představitele národů, než opět zmizelo a ponechalo je jejich vlastním myšlenkám, ve kterých se skrýval strach a veliká starost, kterou společně sdíleli.