Kapitola 1. - Rozhodnutí

15. května 2012 v 17:22 | Perla |  Temná křídla bolestných

Kapitola 1. - Rozhodnutí


Jsem tak zbabělý, že jí nedokážu říct, jak moc mi na ní záleží? Copak by ten vztah vydržel? Měl jsem odejít hned, jak jsem ji poznal. Jenže ona… Změnila můj svět a ukázala mi ten svůj. Nechci ji ztratit a opustit ji, jenže musím. Kdyby ji objevili, zemřeli bychom oba dva. Takhle si smrt zasloužím jen já sám, ne ona.
Černovlasý muž se smutně usmál. V jeho černých hlubokých očích se leskly slzy, když hleděl na hnědovlasou ženu, jež ležela na pohovce a spala hlubokým spánkem.
Odpusť mi, Rien, ale nepřeji si, abys zemřela.
Napadlo ho těsně předtím, než se tiše vydal k oknu a otevřel ho. Do obývacího pokoje začal proudit chladivý večerní vánek. Auta na silnici občas hlasitě zatroubila, mladou ženu to však neprobudilo. Na to si dával muž pozor. Nestál o to, aby mu rozmlouvala jeho odchod. Musel si své problémy vyřešit sám, a nechtěl přitom ohrozit ničí život. Ani ten její, pro nějž by šel až do nejhlubších pekel, jen aby ho vrátil zpět do koloběhu zaběhnutých osudů. Miloval ji, a kdyby ji ztratil, netušil, zda by ještě někdo dokázal oživit plamen jeho života. Byla pro něj ztělesněním krásy, elegance, inteligence a nezměrného porozumění. Rozuměla mu tak, jako nikdo jiný.
Naposledy se na ni podíval a usmál se, přičemž se posléze přikrčil a vyskočil na parapet okna. Skočil. Vítr mu při pádu svištěl kolem uší a on si užíval ten pocit, než ho bude muset přerušit. V polovině pádu se však nahnul na stranu a oškubaný plášť šedé barvy, jež měl na sobě, sklouznul na stranu. Ozvalo se máchnutí. Natolik silné, až se vytvořil menší poryv větru. Čistě černá křídla ozářil stříbrný měsíc, jako mlčenlivý strážce zachovávající tajemství, perutě vyrůstající z lopatek se pohnuly a vyrovnaným máchnutím se dostaly do vzestupného proudu, který muž využil, aby ho odnesl pryč za Berlín. Z dosahu jeho milované.

~*~

Opatrně se pohyboval ve stínech, které vrhaly budovy. Splýval s nimi, nechtěl, aby ho někdo zahlédl. Rozhlédl se u lampy a opatrně pod ní prošel. Světlo ozářilo jeho krátké vlasy bílé barvy, v nichž se zjevovalo několik černých proužků. Hnědé oči každou chvilku zkoumaly bedlivě okolí, zda neuvidí některého z vesničanů na noční obchůzce. Zastavil se ve stínu jedné z menších budov. Byl blízko maštale, kam směřoval. Jen velice dobrý pozorovatel by si povšiml menšího batohu na jeho zádech. Opatrně se dotkl předloktí pravé ruky levou, ujišťujíc se, že dýka v menším ošumělém pouzdře je stále na svém místě, připravena k rychlému použití. Nechtěl ji však použít proti někomu z vesnice.
Rychle prošel kolem studny stojící uprostřed vísky. Kápě, kterou měl na obličeji, skrývala jeho poněkud jemně tvarované rysy a slovo hirei* na šíji. Na sobě měl plášť, byť značně potrhaný, který mu měl zajistit alespoň nějakou anonymitu. Nestál o to, aby někdo z vesnice přišel na to, že utekl, nebo se ho dokonce pokusil zabít. Jeho dýka byla jedinou zbraní, kterou měl.
Rychle otevřel dveře do maštale, kde zůstávali ustájení koně, a zamířil k boxu na úplném konci. Otevřel ho a vyvedl ven za udidlo bílého hřebce. Kůň přijal polaskání po krku a tiše zaržál, protože pána viděl po velmi dlouhé době. Odvázal svého věrného pomocníka, vzal ze stěny sedlo a uzdu, které mu poté nasadil. Nasedl a naposledy se ujistil, že má všechny své věci, než uchopil do rukou otěže. Nakonec švihl a kůň pomalým krokem vyšel z maštale, jejíž dveře nechal muž otevřené, aby tam mohl proudit vzduch. Jakmile se ocitl venku, povolil otěže a nechal zvíře přejít do klusu. Všechny jeho myšlenky se nyní upíraly ke svobodě a k tomu, že může jít, kam se mu zachce. Jeho svědomí však stejný názor nesdílelo. Musel si položit otázku: Kde přijmou uprchlého vraha?

*hirei - vytetované slovo vrah
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama