Kapitola 2. - Zvědi na dvou frontách
Wang telefonuje s Arthurem
Anglie dohovořil s Wangem, který měl po zavěšení nevěřícný výraz v obličeji. Nevěřil ani v nejmenším tomu, co Arthur Kirkland říkal.
Zvedl telefon, když se rozdrnčel, zatímco myšlenkami byl u svého mladšího bratra.
"Prosím?" zeptal se. "U telefonu Wang," dodal.
"Tady Anglie. Mám jednu otázku a nejsem si jistý, jestli ti jí můžu položit." Arthur zněl ustaraně.
"Poslouchám, Arthure. Co se děje?"
"Nebyla náhodou na tvých a japonských hranicích jednotka amerických vojáků, která je měla hlídat?"
"Byla, ale je to tak dva týdny zpátky. Vystřídala je jiná a žádné přepadení nebo útok hlášeno nebylo," odvětil.
"Rozumím," zněla odpověď a Arthur se na chvilku odmlčel.
"Co se děje, Arthure? Zníš ustaraně. Máš starosti v boji proti Ludwigovi?" zeptal se Wang opatrně.
"To nic není. Zvládneme to," odpověděl mu.
"Brzy dám vědět, pokud se tu nějak změní situace," řekl Čína a připadalo mu, že mu blonďák chce zavěsit. Jeho další slova ho však dost překvapila.
"Dobrá. Budeme s tím počítat. Nejspíš tam za tebou pojedu. Mám pocit, že na nás Feliciano s Ludwigem něco chystají, a vůbec se mi to nelíbí." S těmi slovy Anglie zavěsil a ponechal Čínu v údivu.
Vzpamatoval se, když se znovu rozdrnčel telefon. Zvedl ho. Ze slov, která slyšel, ho zamrazilo.
"Co máme dělat, pane?" ptal se volající. "Pane?" zopakoval, když Wang hned neodpověděl.
"Hned tam přijedu," řekl nakonec a zavěsil, pak vstal.
Takže jsi udělal první tah. Dobrá tedy. Dal jsi zcela jasně najevo, že patříš k Ose, a já tě musím zastavit, Hondo. V duchu si povzdychl. Nechtěl podniknout tak tvrdé kroky proti vlastnímu bratrovi.
Kiku v táboře
Seděl uvnitř svého stanu a pročítal si papíry, zatímco maska zůstala ležet na stole. Dokumenty, které četl, získal jen čirou náhodou, když je Ludwig ukradl Arthurovi a poslal mu je. Byly to listy obsahující soupisy všech, kteří stáli na straně Anglie a Francie.
Rozevřel složku s nápisem Přísně tajné, a poněkud nechápavě hleděl na písmena C a J, stejně jako na dodatek psaný něčí rukou. Stálo tam: Informace utajeny na nejvyšší možnou míru.
"C. J.," pronesl si pro sebe nahlas. "Jak to tak vypadá, na straně Anglie je někdo hodně důležitý, když tu nejsou žádné informace."
Zamyšleně papíry odložil a pustil se do prohlížení ostatních složek, ve kterých kupodivu nic nechybělo. Pouze dokumenty podepsané tajemným C. J. měly zůstat záhadou.
Brzy bych se měl vrátit na frontu. Musíme se bránit, když jsem teď dal najevo, že jsem na straně Osy a od Arthura s Alfrédem se nenechám změnit.
Sáhl po masce a nasadil si ji, chtěl vyrazit do tábora. Papírek na stole ho však upoutal. S neskrývanou zvědavostí ho zvedl. Byla tam napsána dvě jména. "Claudie Serenová a Diane Greysová." Přečetl je nahlas, ale zarazilo ho, že jméno Claudie Serenové je přeškrtané. Zatrnulo v něm, než papírek přiložil k plamínku svíčky, aby shořel na prach. Vstal a šel se podívat, jak pracují noví zajatci.
Možná, že o C. J. by něco mohli vědět právě tihle vojáci. Nechce se mi ale vyslýchat tu ženu… působí tak křehce a zranitelně.
Potřásl nad svými myšlenkami hlavou. Nemohl si dovolit dát najevo slitování. Procházel táborem a tu a tam se na něco nenápadně zeptal. Neodpovídali, ale nic si z toho nedělal. Věděl, že mluvit začnou, až ztratí odhodlání a víru v to, že je někdo zachrání.
Zastavil se kousek od té ženy a sledoval, jestli pracuje přesně podle pokynů. Zamračil se, když si všiml, jak na sebe skládá menší laťky ze dřeva. Lámala je na kousky, které pak bez rozmyslu házela na jednu hromadu, a ještě si u toho potichu pobrukovala.
V duchu jí spílal, ale navenek se mu v očích mihlo zaujetí. Vykročil k ní a chytil ji za zápěstí. Zareagovala obdivuhodně. Otočila se, napřáhla proti němu druhou ruku a pokusila se mu dupnout na nohu, aby ji pustil. Chytil ji dřív, než ho mohla praštit, a přitáhl si ji silou k sobě. Vzpírala se, ale vykřiknout se neodvážila, když spatřila katanu u jeho boku.
Pod maskou se pousmál. V jejich blízkosti nikdo nebyl, nechal ji pracovat na samotce. Zahlédl v jejích očích strach, který okamžitě zmizel, a nahradilo ho odhodlání. Zkusila mu podkopnout nohu, ale uhnul. Zakolísala a to mu stačilo. Skočil po ní a shodil ji na zem, přičemž ji chytil za obě ruce. Zaškubala sebou, ale držel ji pevně.
"Řekl jsem vám, abyste s tím přestala!" promluvil a snažil se znít chladně.
"Opravdu? Že si nevzpomínám!" odsekla.
"Varoval jsem vás!" odvětil, ale stále nevypadal, že by chtěl vstát, nebo ji pustil. Uhnula pohledem.
"Se mnou si dělejte, co chcete, jen nechte být mé přátele!" pronesla odhodlaně.
"Nejste v pozici, kdy si můžete klást podmínky, horkokrevná Američanko," sykl tiše.
"To je mi jedno!" ohradila se. "Jak se vůbec jmenujete?" vypálila na něj vzápětí a nepřestávala se pokoušet vyprostit se z jeho ocelového sevření.
Je chytrá, moc chytrá a to není dobré, napadlo ho. "Nejsem povinen odpovídat někomu, jako jste vy," odpověděl.
"V tom případě ani já nemusím odpovídat," odvětila.
"Oprava. Vy odpovídat musíte, protože jinak můžu nechat zabít zbylé členy vaší jednotky!" Hleděl jí do očí, v nichž spatřoval pouze silnou nenávist. "Jak se jmenujete vy?" zeptal se chladně, přestože už její jméno znal.
Polkla, ale už odpovědět musela. Nechtěla své přátele vidět umírat. "Diane Greysová," šeptla nakonec.
"Vidím, že je hned ochota ke spolupráci." Pustil jí ruce a vstal. Nepodal jí ruku. Zatímco se hrabala na nohy, odcházel pryč. V očích se jí zaleskly slzy, ale ani jedna z nich po jejích tvářích nestekla. Jakmile mohla stát na nohou, opět se vrátila ke své práci.
Vydal se na další obchůzku, ale bylo mu jasné už od pohledu, že ta žena ho skutečně nenávidí. Četl to v jejích očích. Pochopil, že tihle zajatci nejsou pouze vojáci, ale s velkou pravděpodobností také tajní agenti. Brzy se mu jeho podezření potvrdilo. Během dne mu bylo řečeno, že se Američané vyptávali svých krajanů na chod tábora a mnoho dalších věcí. Přestávalo se mu líbit, že je nechal zajmout a odvést do tohoto utajeného tábora, který byl umístěn co nejdále od hranic.
Cassidy v táboře
Hleděla do tmavého prostoru kolem sebe, zůstával zde hořký zápach bolesti a zloby. Zůstali jsme čtyři, napadlo ji zkroušeně. Thomase a tři další členy jednotky dnes ráno poslali do jiného tábora, a aby toho nebylo málo, mě zavřeli na samotku. Ksakru! Zatraceně! Chtějí nás rozdělit… kruci. Nemůžu dělat nic a to, co můžu, nic moc neznamená, to mě štve. Hlavně nechápu, za co, z jakého důvodu, jsem skončila tady.
Postavila se, aby zjistila, jestli je venku den nebo noc. Bylo bezvětří a ticho panovalo všude kolem. Nohy se jí roztřásly a podlomily, když se svezla k zemi. "Zatraceně," zaklela si pro sebe tiše. Nakonec zavřela oči a pokusila se usnout. Nespala klidně. Před očima jí proplouvaly výjevy z minulosti.
Mladá černovlasá dívka, vzhledem tak patnáctiletá, pozorovala, přikrčená na schodech, aby nebyla vidět, jak její starší bratr s někým mluví. Přičítala druhý hlas bratrovu nadřízenému a opatrně sešla po schodech dolů, aby ho zahlédla, byla zvědavá.
Arthur se okamžitě otočil, když slyšel, že sešla schody, a schválně se postavil tak, aby na ni nebylo vidět.
"Běž nahoru. Tohle jsou dospělácké záležitosti." Pokusil se o chlácholivý úsměv.
"Chci to taky slyšet. Jsem skoro dospělá a taky jsem národ," odvětila zarputile. "Nejednej se mnou jako s dítětem, Arthure," vydechla prudce.
Než mohl odpovědět, byl přerušen návštěvou.
"Jestli tohle není Cassidy, tak už nevím."
Mladá dívka uslyšela známý hlas a vypískla radostí, než se šla přivítat s hnědovlasým mladíkem s brýlemi. "Alfréde." Objala ho a Severní Amerika se rozesmál, než ji vzal kolem ramen.
"Poslechni teď Arthura a běž nahoru. Pak tě zavoláme. Jen si spolu o něčem popovídáme." Setkal se s jejím nesouhlasným pohledem. "Slibuju," dodal. Pousmála se, než ho poslechla.
Podíval se na Anglii, jakmile zmizela na schodech. "A to říkáš, že neposlouchá," zasmál se a Arthur jen pokrčil rameny, jak nevěděl, co mu má odpovědět.
Probudila se a zabrousila pohledem do hlubin tmavé místnosti v podzemí, se zamřížovaným vchodem. Nebyla dezorientovaná, spíš měla divný pocit, že ji někdo pozoruje.
Stál u stěny, ve stínu, aby ho nespatřila, ačkoliv ještě před chvilkou se nad ní skláněl a byl v pokušení dotknout se její tváře. Překvapilo ho, že usnula, ale nedivil se tomu. Měl možnost potvrdit si, že je křehká a nikdy neměla vstoupit do armády.
Vstala opírajíc se o zeď, a zatímco se rozhlížela, přešla k mřížím, než si se syknutím vytrhla vlas, aby ho použila jako náhradní klíč.
Pozoroval ji. Tak tohle ne, napadlo ho, než se k ní potichu přiblížil a chytil ji rukou pod krkem, načež ji k sobě obrátil čelem, a přitiskl ke zdi tak, aby mu hleděla do obličeje.
"Řekněte mi… kdo jste ve skutečnosti!" přikázal. "Řekněte mi pravdu! Já vám neublížím, Diane, i když jste sabotovala svůj úkol."
Čekal, že se pokusí vzepřít, ale místo toho se roztřásla, než zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. "Nevěřím vám. Nezlomíte mě," šeptla.
"Tak v tom případě mi řekněte, proč se třesete. Máte snad strach?" Neodpověděla a on ji nepustil. Držel ji u sebe, aby jí nedal šanci vysmeknout se mu. "Mnoho jiných by na vašem místě už všechno vyzradilo. Jenže vy ne a to vás od nich odlišuje. Chci jen, abyste mi řekla, kdo skutečně jste." Opatrně jí pustil ruku a pohladil ji po tváři.
"Jděte pryč," zašeptala prosebně, nereagoval. "Vypadněte!" zakřičela, a když ji pustil a konečně odešel, svezla se na zem a rozbrečela se, i když se všemožně snažila uklidnit.