Kapitola 1. - Záchvěv
Nedokázala přemýšlet za pochodu, ačkoliv se o to pokoušela. Moc dobře věděla, co musí udělat, jenže doufala, že ten, kdo vojákům velel, nepřijde na to, že zrovna ona je ve skutečnosti důležitá a nevydá ji nejvyššímu velení v podobě Japonska a jeho nadřízeného. Musela za každou cenu udržet zdání postradatelného vojáka.
Zastavila, když si všimla, že zůstal stát i ten, kdo ji vedl. Otočila se čelem k němu, přestože věděla, že útěk by se nepodařil, a ani by se o něj neměla pokoušet. Neodvážila se na nic zeptat, pouze v tichosti vyčkávala, až promluví on. Brzy jí ale to ticho začalo lézt na nervy, protože on schválně mlčel.
"Půjdete dál, nebo na mě budete zírat jako na něco zvláštního?" zeptala se drze.
"Proč jste se zrovna vy dala k armádě?" odvětil otázkou a přešel její drzou poznámku s ledovým klidem.
"Copak u vás nejsou ženy v armádě vítané?" odsekla prudce. Na okamžik se jí zdálo, že zahlédla v jeho očích vztek, který ihned zmizel, ale to ji také mohly jen šálit smysly.
"Neměla byste si tolik dovolovat," prohlásil klidně, než se opět rozešel a ona se musela otočit a jako poslušný pes jít před ním, jak jí držel ruku pevně na poutech. Neviděla mu do obličeje, pouze si byla vědoma černých očí, které se jí zabodávaly do zad a které jejich vlastník dovedl dobře a zručně používat.
"Tady nejste doma, ale v zajetí. Važte svá slova!" dodal, než se odmlčel a odvedl ji ke stromu, který stál opodál.
"Co chcete…?" Nedopověděla, když odněkud vytáhl delší provaz, který obtočil kolem stromu a nakonec ho přivázal k poutům.
"Menší opatření. Máme právo se taky vyspat, bez toho, aby nás v noci někdo postřílel," uchechtl se a odešel pryč.
Zaškubala rukama, aby je uvolnila. "Ksakru," sykla si pro sebe tiše. Musela se zkusit osvobodit a pak pomoci ostatním, nesnesla pomyšlení na jejich smrt. Zkusila provaz přetrhnout, ale nešlo to. Byl pevný a ona s ním zápolila skoro až do svítání, aby si alespoň prokrvila ruce a mohla s nimi následně hýbat.
Jediné štěstí je, že tu není Japonsko. Zůstal na frontě a to je jen dobře. Kdyby kdokoliv z Osy zjistil, že jsem Jižní Amerika, bylo by to zlé.
Vyčerpání ji přemohlo, když začalo vycházet slunce, zavřela oči. Nestihla se propadnout ani do polospánku, protože ji někdo odvázal od stromu, než ji donutil postavit se na nohy. Ihned otevřela oči, aby mohla pohlédnout do jiných, černých pod maskou.
"Vyrážíme dál," konstatoval klidně, zatímco provaz smotal natolik, aby mohla jít několik kroků před ním. Potlačila nadávku, která se jí drala na jazyk.
"Kam nás vedete?" zeptala se odhodlaně.
"Někam, kde vás tyhle otázky přejdou," odvětil a nic už nedodal. Promluvil teprve, když si všiml, že se nadechuje, aby opět něco řekla.
"Dám vám radu. Držte jazyk za zuby!" ucedil ledovým tónem.
"Proč bych měla poslouchat?" odsekla, přestože se jí v očích mihnul strach, který však ihned vymizel do ztracena.
"Nejspíš proto, že tady velím já a kdykoli vás můžu nechat popravit kulkou do hlavy. To chcete?!"
"My všichni, kteří jsme padli do zajetí, jsme ochotní zemřít za svou vlast!" vyštěkla. Nečekala, že si ji přitáhne k sobě a zakloní jí volnou rukou hlavu tak, aby jí hleděl do očí.
"Teď mě poslouchejte!" sykl a díval se na ni, přestože se snažila uhnout pohledem. "Vymyli vám mozky a poslali vás na bojiště. Chcete mi namluvit, že byste pro svoji vládu a nadřízené položila život? Uvědomte si, že já vás dostal na starost, takže si přestaňte si hrát, dokud ještě můžete. Máte co dělat s Osou a věřte mi, že já nejsem milosrdný k těm, kteří si o to sami říkají!" Ztišil hlas do výhružného šepotu.
Bez cuknutí čelila jeho pohledu, přestože se stále snažila uhnout očima, než jí pustil hlavu a trhnutím provazu dal najevo, že "rozhovor" považuje za ukončený.
V duchu si pro sebe spílala. Nedala to najevo, ale začínala si být jistá, že pokud v sobě najde odvahu tohle všechno vydržet, tak nesmí dopustit, aby ji někdo zlomil a zmanipuloval. Doufala v to, že dokud nebude muset čelit Japonsku, který byl údajně na frontě, má nějakou šanci, aby vydržela, a nejspíš i přežila.
V domě Anglie
Nervózně přecházel po pracovně, a vůbec se neodvážil pohlédnout na Alfréda, který si pročítal dokument. Byl v pokušení popadnout zbraň a osobně se vydat na frontu, jenže věděl, že nemůže.
Amerika nakonec dokument odložil na stůl, ačkoliv byl značně bledý v obličeji a s obavami v očích pozoroval Arthura, který se na chvilku zastavil, než začal opět rázovat po místnosti.
"Kde je?" zeptal se Alfréd tiše.
"Já… já nevím. Našel jsem jenom tohle." Mávl rukou k papíru, povolávacímu rozkazu do armády. "Zatraceně. Štve mě, že neposlechla. Říkal jsem jí, že chci, aby se držela stranou." Sedl si na židli za stolem a složil hlavu do dlaní. "Nenechala po sobě žádnou stopu, už jsem po ní nechal pátrat. Jakmile tajná služba něco zjistí, dají mi vědět. Nechci, aby se jí něco stalo," dodal tiše.
"Nesouhlasila s mým stanoviskem. Držel jsem se dál od té války a oba jsme to samé chtěli od ní, neměla se zapojovat. Je to moje chyba, Arthure, a teď… je bůhvíkde." Hnědovlasý to řekl nahlas, ale Anglie ho neposlouchal, jak se snažil namáhat mozkové závity.
"Zavolám ostatním. O Cassidy nevěděli, takže se o ní nezmíním, ale neznamená to, že ji nebudu hledat. Musíme ji najít. Jestli se dostala do rukou Ludwigovi, tak to nezvládne. U Feliciana je jistota, že ji ani Německu nevydá, ale pokud skončila u Japonska, tak…" Odmlčel se a ztuhnul, jak nevěděl, zda má dokončit myšlenku.
Alfréd se po něm nejistě podíval. Nebyl si jistý, co zrovna teď jeho staršího bratra napadlo.
"Já jsem ale kus vola! Sice hned nezjistíme, kam byla přímo přidělená, ale můžeme se pozeptat na jednotku. Rovnou zavolám i Wangovi, jestli by případně nemohl zjistit, jestli náhodou nebyla Cassina jednotka poslána na japonské hranice," řekl nakonec a Alfréd přikývl.
"Co mám dělat já?" zeptal se.
"Udělej nám oběma čaj na nervy a já půjdu obvolat ostatní." Anglie zůstal sedět a sáhl po telefonu, zatímco Amerika se s povzdechem vydal do kuchyně.
Vězeňský tábor v Japonsku
Ve vězeňském táboře panoval hluk, způsobený pracujícími vězni z řad Američanů, které hlídali ozbrojení japonští vojáci.
Procedila skrze zuby anglickou nadávku a překvapilo ji, že zaslechla smích. "To mě ani nenapadlo, že někdo jako vy umí chrlit z úst tak hrubá a nevhodná slova."
"Vy mě o morálce nepoučujte!" odsekla tiše a rozhlížela se kolem sebe.
Vedl ji i zbytek její jednotky do jakési kotliny v zemi. Když se k ní blížili, začalo se před nimi rozprostírat podzemní vězení se zamřížovaným vchodem. Jeden z vojáků otevřel a se zbraní v ruce jim naznačil, ať neodporují a vejdou dovnitř. Uposlechli a někdo za nimi zavřel, pak je tam nechali samotné.
Posadila se do rohu a vydechla. Sice byla v zajetí, ale naživu, zatím. Úpěnlivě doufala, že se z vězeňského tábora dostanou pryč. Nevěděla, jak dlouho bude trvat, než se Japonsko vrátí z fronty. Nechtěla se vzdát, a rozhodně nehodlala být poslušným zajatcem. Měla v plánu zatopit veliteli toho místa pod kotlem, a to pořádně. Nebála se, i když vůbec nemusela věřit těm zprávám, že Kiku Honda je na frontě. Ucítila na sobě pohled a podívala se po ostatních, kteří si mezitím různě posedali.
Osm. Jen osm z nás to přežilo a budeme muset vydržet i dál… dokud to jen bude možné. Neodpustím si jejich smrt. Zapříčinila jsem ji já, jsem za ni zodpovědná. Že mě přidělili právě sem, všechny ohrozilo. Ksakru! Kdyby nás nepřidělili na hranice mezi Japonskem a Čínou, třeba by se to nestalo. Co si to namlouvám? Stalo by se to nejspíš tak jako tak. Přisunula si nohy k tělu. Jak ráda by si alespoň objala kolena, kdyby to šlo. Přemýšlela, jak ven z té patálie, do které byli uvrtáni.
"Nad čím přemýšlíš, Diane?" zeptal se jí muž, který se posadil vedle ní.
Pokrčila rameny v odpověď. Sama nevěděla, nad čím vlastně přemýšlí.
"Jak je ti?" Tichá otázka, nad níž se maličko pousmála, než se jí úsměv vytratil ze rtů.
"Mizerně," odvětila šeptem, než na něj pohlédla.
"Zvládneme to. Určitě nás najdou." V jeho hlase postřehla malý závan optimismu.
Snad. Doufám, že nás najdou, Jeane. Pokusím se tomu věřit, přestože v sobě nechovám naději, že zrovna mě by nechali žít. Koneckonců, všichni v naší skupině jsme nejen vojáci, ale i tajní agenti na různých úrovních, jejichž úkolem je především sbírat informace.
Vzhlédli, když se zamřížovaný vchod otevřel a dovnitř vešlo několik mužů se zbraněmi. "Jdete s námi. Máte nastoupit do práce." Jeden z nich se uchechtl, zatímco ostatní na ně mířili, a pokynul jim, aby šli ven. Uposlechli a znejistěli, když je venku nechali, aby se postavili do řady, přímo před všechny další zajatce.
Prohlédla si pozorně nové spolubojovníky a v duchu zaúpěla. Všichni na sobě měli zablácené a značně potrhané americké uniformy. Ihned stočila pohled na muže s maskou, kterého již několikrát viděla. Nebyla si jistá, jestli to, co na ně chystá, bude dobré, ale dost o tom pochybovala.
"Budete nám pomáhat se zabezpečením tábora a jeho opevňováním. Dělají to všichni." Promluvil klidně a striktně, jak nečekal žádné námitky.
Nadechla se. Nehodlala ho nechat, aby si své vítězství užíval jako nějaký císař, když vlastně ještě nic nevyhrál. "Co bude, jestli neposlechneme?" zeptala se vzdorovitě.
"Pak budete potrestáni," odvětil.
Neodpověděla. Stačilo jí, co řekl.
"Přidělte jim práci a všichni pokračujte v činnostech!" rozkázal a vydal se na druhou stranu tábora.
Musíme se z toho dostat všichni. Tihle muži zůstávají součástí amerického národa. Nevím, jestli jsou z mých států nebo Alfrédových, ale neměli by tu být, nikdo z nich. Zajali je, když se snažili na bojišti bránit až do poslední chvíle, i když už věděli, že je to zbytečné. To, že je dosud nezabili, znamená, že je chtějí jen využít, a až se nebudou hodit k práci, zabijí je. Stejně jako nás.
Jeden z vojáků k ní přešel, než ji odvedl na místo, kde měla pracovat, a uvolnil jí ruce. Ostatní zavedli do různých prostor tábora, ji nechali pracovat samotnou, bez dozoru. V duchu se tomu hodně podivila, ale navenek mlčela. Už tak se zapletla do nebezpečné situace, což se jí vůbec nelíbilo.
Nepřiznám, že identita velitele s maskou mě velice zajímá. Tak moc, že bych mu ji klidně strhla z tváře, kdybych měla možnost. Je zvláštní a já nevím, co bych si o něm měla myslet. Jedno vím však jistě… Něco uvnitř mě se chvěje, když nevím, jak veliké nebezpečí mi hrozí a kdy přijde pomoc.