close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2) Úsměv jako jed

11. prosince 2010 v 9:30 | Perla |  Fanfiction trable
Někdy se nám zdají sny, v nichž můžeme ovládat své činy a víme, že závisejí na nás. Jsou ale i jiné, mnohem horší, při nichž jsme do podívané přímo vtaženi a nemůžeme své okolí ovládat a určovat si, co se stane. Fanfictionář s tímto rizikem musí počítat, ale ne vždy je na něj připraven. I se mnou to tak bylo. Na své první setkání jsem připravena nebyla a vymstilo se mi to. Na svůj druhý výlet jsem se však těšila, a to velice. Jenže i přesto ve mně stále byly pochybnosti, zda je mé počínání správné. To jsem však nevěděla, jak krutě si se mnou sen pohraje nyní. Kdybych to věděla, raději bych počkala se svým přáním brzy ho znovu vidět.


Ten večer jsem se na vytoužený spánek těšila. Nevím, jestli jsem chtěla, aby se mi zdály sny nebo ne, ale vím, že má poslední myšlenka před usnutím se týkala školy a mých nynějších problémů v ní. V poslední době si ze mě utahovali kluci kvůli psaní a různým scénám, ve kterých se jim zdálo, že (byť malinko) je tam naznačené něco víc mezi pohlavími.
Heh, do hetů ať mi melou, jak chtějí, ale ne do slashe, napadlo mě před usnutím a zavřela jsem oči. Chtěla jsem ho zase vidět doopravdy, třebaže by to byl jen sen, a ne jen na obrazovce notebooku.

Velice nečekaně jsem se objevila na menším prostranství, na němž byly znát stopy boje.
Hups. Tak tady to vypadá jako po demolici nebo spíš po opici?, napadlo mě okamžitě, koutky mi zacukaly a málem bych se rozesmála, kdyby mě nenapadla jiná věc.
Jestli se nemýlím, tak jsem se dostala do epizod, kdy spolu bojovali Ichigo a Renji. Do pytle. Tohle bude zlé.
Rychle jsem se rozběhla pryč. Věděla jsem, co bude následovat, ale na vlastní oči jsem to doopravdy vidět nemusela. Netoužila jsem po tom vidět Aizenovo tělo a jeho vlastní podkapitánku, která se zhroutí. O to jsem doopravdy nestála. Musela jsem někde počkat, až se budu moci nějakým způsobem dostat do budovy desáté divize. Byla to sice sebevražda, ale potřebovala jsem ho alespoň vidět, a teď bych jen riskovala, že mě zajmou, nebo v horším případě zabijí, a on tomu bude muset přihlížet, bez možnosti, že mi pomůže. Proběhla jsem okolo jednoho z otevřených domů, ale rychle jsem se vrátila zpátky a očima hypnotizovala černé kimono se znakem desáté divize.
No vida… a to je náhoda jindy blbec, pomyslela jsem si s úsměvem a rychle popadla kimono, načež jsem se do něj začala, co nejvíce schovaná před cizíma očima, soukat.
Vyšla jsem ven oblečena již v kimonu a neomylně jsem zamířila k budově desáté divize. Nevěděla jsem, co udělám, pokud narazím na někoho z kapitánů krom Hitsugayi. Měla jsem se na pozoru, ale i přesto mi nebylo nejlépe. Nepozorovaně jsem prošla kolem několika dalších budov a zastavila se. Musela jsem si promyslet, kudy dál. Hlas, který jsem však slyšela, mi způsobil mrazení v páteři.
"Ale ale, koho to tu máme?"
Otočila jsem se velice rychle, což i na mě samotnou byl výkon. Spatřit muže v černém kimonu, na kterém bylo bílé haori, mi na náladě (a radosti) nepřidalo. Poněkud tmavé vlasy v šedém odstínu měl odhrnuté z obličeje a zavřené oči mě neuklidnily. Ztuhla jsem a pozorovala ho. Poznala jsem ho velice dobře. Jeho, kapitána třetí divize, Ichimaru Gina a postavu, kterou jsem měla nejméně ráda za to, co udělal.
"Ichimaru-taichou." Hnusilo se mi to jen vyslovit, ale musela jsem sehrát svou roli shinigami přesvědčivě. Díky bohu za anime.
"Proč mi takhle říkáš? Kdo jsi a odkud? Jsi ryoka?" Zvuk jeho hlasu mě mrazil v zádech.
"Taichou, já jsem přeci…," Tohle lhaní mě štvalo, ale musela jsem to nějak zahrát, alespoň do doby, než se rozhodnu použít reiki.
"Je škoda, že tu není nikdo z těch tvých přítelíčků, ryoko. Je to škoda pro tebe, ale ne pro mě. Já si tě alespoň budu moci vychutnat."
Pomalu a zcela jistě jsem začínala zmatkovat, alespoň uvnitř sebe samotné. Doufala jsem, že se mi žádná z mých emocí neodráží v obličeji. Bylo se mnou zle. Ale zrovna tomuhle parchantovi jsem nehodlala udělat radost. Zvedla jsem ruce, jako kdybych se vzdávala, ale tlesknutí dlaní pro mě nebyl pokyn, že se vzdávám.
"Kai." To jediné slovo splynulo z mých úst a já pocítila příval tepla.
"Ikorose, Shinso," řekl rychle a proti mně náhle vyrazila jeho zanpakutou, u které jsem ani nevěděla, kdy ji tasil. Uhnula jsem právě včas a vyslaný proud reiki alespoň malinko zpomalil jeho zanpakuto, a já tak nedostala přímou ránu, která směřovala na pravé lýtko, čímž by mi znemožnil chodit. Raději jsem jeho úder odklonila na rameno. Z úst mi vyrazil křik, když jsem cítila, že se mi zanpakuto zanořila až do svalů.
"Gomene, taichou," pronesla jsem tiše, ale i přesto mě slyšel a stále se usmíval tím svým hrůzným úsměvem.
"Já nejsem tvůj kapitán, ryoko," odvětil se svým samolibým úšklebkem na rtech.
"Ale já ano. Pusť ji, Ichimaru." Ten hlas mě alespoň částečně probral k životu.
"Hitsugaya-taichou," vydechla jsem tiše doufajíc, že pochopil mou menší hru. Došlo mu to obdivuhodně rychle.
"Ichimaru," zopakoval výhrůžně. "…nech mojí podřízenou. Nebo ti nestačí, že jsi chtěl zabít i Hinamori? Pusť ji." Nečekala jsem, že by ho zrovna Gin poslechl, ale udělal to. Meč vyjel z mé rány a já se málem zhroutila na zem. Na poslední chvíli mě však Toushiro chytil a podepřel mě. Neřekl nic, jen sledoval odcházejícího Gina. Teprve když se ujistil, že Ichimaru odešel, odvážil se promluvit.
"Jsi v pořádku?" zeptal se tiše a opatrně mě položil, přičemž si odtrhl kus látky ze svého haori, kterou mi obvázal ránu.
"Teď už docela ano," odpověděla jsem a chtěla se usmát. Zarazil mě.
"Moc se nesměj. Ta rána je hluboká."
"To mi nevadí," odvětila jsem tiše. Čekala jsem, že se mě zeptá, jaké hlouposti jsem vyváděla, že jsem narazila na kapitána třetí jednotky, ale nezeptal se. Nechal mě, abych se postavila s jeho pomocí na nohy a pak mě odváděl do své divize, přičemž mě podpíral, abych se mu někde nezhroutila.
Teprve ve své kanceláři se odvážil promluvit.
"Co jsi to zatraceně vyváděla?!"
"Já nic… to Ichimaru si mě našel," vyhrkla jsem a z jeho výrazu mi bylo jasné, že o mě měl starost.
"Jak jsi věděl, že jsem tady?" pokusila jsem se změnit téma.
"Nevěděl jsem to. Šel jsem jen náhodou kolem," odpověděl a uhnul pohledem. Usmála jsem se.
"Chápu, ale musíme vyřešit, jak se dostanu zpátky."
"Tak to by mě taky zajímalo," odpověděl mi trochu nervózně. "Je možné, že tu budeš muset zůstat, dokud se ti rameno nezahojí."
"Co?" vyhrkla jsem překvapeně. "Ne, že by mi to vadilo, ale je to docela nevhod," dodala jsem na vysvětlenou, když jsem si všimla jeho zmateného výrazu.
"Jak mě tady chceš nechat, aby nikdo nepojal podezření?" zeptala jsem se posléze, protože mě to opravdu zajímalo.
"Jednoduše. Budeme tě vydávat za moji podřízenou a zároveň i za…," nedopověděl a uhnul pohledem.
"Za co? Řekni mi za co, Toushiro!" vyjekla jsem a sledovala ho, protože začínal v obličeji pomalu rudnout.
"Za moji přítelkyni," řekl nakonec a sledoval můj výraz, který se pomalu měnil z nevěřícného ve zlomyslný. Potutelně jsem se zašklebila.
"Tak to si Ichimaru může chystat funus," řekla jsem škodolibě a musela se smát jeho zmatenému a naprosto nechápavému výrazu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama