close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1) Krása a led

2. prosince 2010 v 14:29 | Perla |  Fanfiction trable

Někdy se nám zdají sny, v nichž můžeme ovládat své činy a víme, že závisejí na nás. Jsou ale i jiné, mnohem horší, při nichž jsme do podívané přímo vtaženi a nemůžeme své okolí ovládat a určovat si, co se stane. Fanfictionář s tímto rizikem musí počítat, ale ne vždy je na něj připraven. I se mnou to tak bylo. Na své první setkání jsem připravena nebyla a vymstilo se mi to. Díky němu jsem však poznala někoho, s kým jsem se už dlouho toužila setkat.


Letmo jsem se ohlédla přes přechod a zamávala svému kamarádovi, který mě doprovodil do Přezletic. Opětoval mi zamávání a vydal se pryč. Věděla jsem ale, že nejraději by se rozeběhl za mnou a doprovodil mě až domů. Moc mu na mně záleželo, ale já si ho cenila. Byl opravdový přítel a mohla jsem mu říct naprosto cokoliv. Jenže to, co se dělo zrovna teď s mou osobou, nemusel nikdo vědět. Jsem zvláštní a vím to velice dobře. Chovám se chladně a nepřístupně, ale ve skutečnosti jsem váhavá a nejistá. Jak mám ale najít opravdovou pomoc? Pomoc, která mne ušetří další bolesti ze sebe ubližování, když mám své depresivní stavy? To netuším.

Zavřela jsem oči a doufala, že se oddám, teď ležíc na posteli a tápajíc po spánku, obvyklému spánku beze snů. Dnešní večer byl však jiný a já to měla zjistit o pár minut později, když jsem se do hlubin snění ponořila.

Slyšela jsem zavytí a rozběhla se. Měsíc pokojně svítil na noční obloze a ozařoval široké uličky obklopené zdmi a vysokými velkými domy. Nevěděla jsem, kde jsem, ale nějaké tušení ve mně přeci jen klíčilo… ale tak to nemohlo být. Nemohla jsem se dostat do svého oblíbeného anime. Nebylo to přeci možné, ale i přesto mi něco napovídalo, že tomu tak skutečně je. Ty uličky a budovy… ujišťovaly mne, že je to nejspíš pravda. Zvažovala jsem, kudy pryč. Z anime jsem pochopila, že Západní brána bude nejspíše dost daleko podle toho, že mi došlo, kde se nacházím. Byla jsem poblíž budovy desáté divize.
Jestli jsem se dostala až sem, mohla bych podniknout menší návštěvu, napadlo mě, ale okamžitě jsem si podobný nápad vymluvila. Nehodlala jsem tady, ve městě plném shinigami, přijít o život, kdyby se všechno, co by se mi stalo zde, promítlo do skutečnosti. Musela jsem se dostat pokud možno nenápadně pryč a zalitovala jsem, že nemám žádné schopnosti a ani neovládám reiatsu, ale něco jsem přeci jen mohla zkusit. Soustředila jsem se na své nitro, a když jsem ucítila, jak mnou protéká známá síla, reiki, malinko jsem si vydechla. Nebyla jsem tak bezmocná. Nechala jsem svou sílu proudit. Pocítila jsem mírné navýšení, které jsem nemívala, ale vymluvila jsem si to. Nemohlo se mi přece zvýšit. Používala jsem ho pouze v rizikových případech, přičemž tento byl jeden z nich. Rozeběhla jsem se skrze uličky směrem k bráně snažíc se být neviděna očima shinigami, což se mi i podařilo. Měla jsem štěstí, protože nikdo z nich nebyl zrovna na obchůzce. Děkovala jsem v tu chvíli všem možným, že jsem si pořádně zapamatovala svět z anime a polohu různých míst. Necítila jsem sice reiatsu shinigami, ale hloupá jsem taky nebyla, a kdybych polevila v ostražitosti, mohlo to se mnou dopadnout zle.
Někdo mne náhle chytil za ruku a prudce trhnul, takže mě zatáhl do tmavé neosvětlené uličky. Zazmítala jsem sebou, ale nekřičela jsem. To by byla ta největší pitomost, jakou jsem mohla udělat. Křikem někoho přilákat. To by mě nejspíš ten, kdo mne sem tak rychle zatáhl, mohl rovnou zabít. Věděla jsem ale, že to ten shinigami neudělá. Tělo, které by se ráno objevilo, by přilákalo nejvíce pozornosti. Dal mi dlaň na ústa, ale rozhodla jsem se nedat svou kůži lacino. Kousla jsem ho a udělala mu pěkný obtisk zubů. Povolil sevření a to stačilo alespoň k tomu, abych rozproudila svou sílu a část z ní poslala po letmém dotyku našich dlaní do jeho těla. Byla to malinká vlna tepla, ale stačila na jeho zmatení. Myslela jsem, že to zafungovalo, ale nebylo tomu tak. Prohlédl můj pokus a znovu mě pevně chytil.
"Jestli nepřestaneš," varoval mě tiše. "…budeš to mít mnohem horší."
Ten hlas mi přišel až neuvěřitelně povědomý. Poznala bych ho kdekoliv. Stejně jako jeho dabérka v anime i tady měl hlas prodchnutý jakousi tajemností, která mě na něm fascinovala. Byl to on. Nemýlila jsem se. Musel to být on.
"Rozumíš mi?" zeptal se tiše a já se zachvěla a zmohla se jen na pouhé přikývnutí.
"To je dobře. Teď tě pustím. Nepokoušej se o útěk," varoval mě šeptem a opravdu mě pustil. Mohla jsem utéct. Měla jsem volnou cestu, ale neudělala jsem to. Nechtěla jsem se tak brzy dostat pryč. Prostě mě najednou napadlo, že bych s ním chtěla alespoň chvilku mluvit.
"Kdo jsi?" zeptal se, když odstoupil o kus dál. Měsíc, který předtím zašel za mraky, znovu vykoukl a ozářil uličku, ve které jsme se v Seireitei nacházeli.
"Jmenuji se Perla," odvětila jsem a cítila jsem, jak se mi do tváří hrne červeň.
Zatracený měsíc. To teď nemůže být pryč? řekla jsem si v duchu zlostně. Nechtěla jsem, aby mě viděl rudou jako rajče, ale bylo pozdě.
"Já jsem Toushiro… Hitsugaya Toushiro," představil se a malinko se usmál. Stačil jen ten úsměv a já neměla daleko k mdlobám.
Sakra. Ten je tak strašně krásný. Mám chuť ho políbit, napadlo mě, ale podobné myšlenky jsem okamžitě zavrhla. Nemohla bych s ním být. Už jen proto, jak moc byl krásný. Připadalo mi, že nějaké z mých myšlenek se musely mihnout v mém obličeji, protože se ke mně přiblížil.
"Chceš odsud?" zeptal se tiše a já ucítila, jak se mi z jeho blízkosti rozlévá hřejivý pocit v žaludku.
"A… ano," dostala jsem ze sebe s obtížemi, protože každá část v mém těle křičela ne. Chtěla jsem být s ním, ale musela jsem se probudit. To bylo to hlavní. Doprovodil mě až k bráně a tam jsme se měli rozloučit. To, co udělal, mě ale překvapilo. Na rty mi vtiskl letmý polibek a se mnou pak všechno zmizelo v černé tmě.

Probudila jsem se a prstem si automaticky přejela po rtech. Stále jsem cítila ty jeho. Mučivý pocit mě ujistil, že bych se chtěla vrátit okamžitě, kdyby to šlo, jenže něco mi říkalo, že si na naše další setkání počkám a nebude to dlouho trvat.
Brzy se opět uvidíme, Toushiro. Alespoň v to doufám, napadlo mě téměř bolestivě.

Procházel nočním Seireitei a přemýšlel. Ani nevěděl, proč ji vlastně políbil. Snad z náhlé touhy to udělat. Byla tak krásná a jemu připadalo, když hleděl do jejích modrých očí, že se topí a nemůže se nadechnout. Doufal, že ji zase brzy uvidí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 márlenka ♥ márlenka ♥ | Web | 2. prosince 2010 v 14:31 | Reagovat

dobrej blog ;P

2 Casion Casion | Web | 2. prosince 2010 v 14:36 | Reagovat

jj weľmi pekné...

3 perla perla | 2. prosince 2010 v 17:48 | Reagovat

Děkuji za komentáře :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama