
Volné pokračování povídky Když si city zahrávají, ale dá se číst i jako samostatný příběh
Pairing: Hawkeye Riza/Mustang Roy
Co mám dělat? Jak jí dát najevo nenápadně, co všechno pro mě znamená?
Muž se skláněl nad štosy papírů ve své pracovně, ale jeho myšlenky se stáčely k ženě, jež stála vždy po jeho boku a podporovala ho, ať udělal cokoli. Tedy, ne vždy ho podpořila. Mnohdy s ním v jeho rozhodnutích nesouhlasila, ale to už patřilo k jejich práci v armádě.
On byl plukovník a ona stála pod ním jako členka týmu. Byla jeho poručíkem, který mu ukradl srdce.
Jemu, ohnivému alchymistovi, který se choval ke všem nadřazeně a chladně. K ní však ne. Nemohl. Už když ji poprvé potkal, zaujala ho. Stalo se to během výcviku.
"Sakra, soustřeď se, Royi. Kde ti zase poletují myšlenky, co? No tak, zkus vyvolat plamen."
Na obličeji černovlasého mladíka se usadil zarputilý výraz, když slyšel pokárání od svého učitele.
Nehodlal ho zklamat. Vytěsnil z hlavy všechny myšlenky a lusknutím prstu se pokusil vyvolat plamen přes transmutační kruh na bílých rukavicích. Tím pohybem vzplála jiskra a rozrostla se v malý plamínek. Jeho oči zachytily někoho, kdo k nim právě mířil. Byla to dívka s nakrátko ostříhanými vlasy blonďaté barvy a hnědýma, jiskrnýma očima.
Byla jako víla. Měla lehký krok, když k oběma mířila, a on na ní mohl oči nechat. To však bylo špatně. Plamínek okamžitě pohasnul a jeho učitel se ho jal znovu peskovat. Mezitím dívka došla až k nim, a když viděla, jak muž kárá svého žáka, rozesmála se.
"Jsi na něj moc přísný, otče. Takhle mu to nepůjde," pronesla vesele.
Otec? Problesklo Royovi okamžitě hlavou a pohled mu sklouzl z učitele na onu dívku, jak si teď uvědomil, dceru svého cvičitele.
"Royi, to je má dcera, Riza Hawkeye."
Představil je.
"Rizo, Roy Mustang se chce stát ohnivým alchymistou."
Dívka se na Roye usmála a natáhla k němu ruku. "Těší mě."
"Mě také," odpověděl a dodal: "Dívkám ruku nepodávám."
"Opravdu? Tak to si dej pozor, aby ti ji jednou někdo neprostřelil. Sbohem," dodala chladně a odcházela provázena Royovým pohledem.
"Zkus znova plamen," vybídl ho učitel. Uposlechl.
Pousmál se nad jejich prvním setkáním a myšlenky se mu stočily k tomu, jak ji viděl podruhé. Jako schopnou ženu ovládající střelné zbraně.
Procházel řadami mužů a žen. Hledal ty, kteří by mohli být dobrou podporou na východním velitelství a byli by pod jeho velením schopni vykonávat ty nejobtížnější úkoly. Zastavil se před šedovlasým mužem.
"Jméno?"
"Falman, pane. Patřil jsem k vojákům během Ishbalské války."
"Praporčík?" zeptal se.
"Ano, pane," odvětil Falman.
"Budete výbornou posilou, praporčíku Falmane," dodal a pokračoval zanechávaje za sebou ohromeného muže.
Prošel ještě několika řadami, než vybral podporučíka Bredu, seržanta Fueryho a poručíka Havoca, který i během jejich rozmluvy kouřil jednu cigaretu za druhou. Potřeboval najít už jen posledního člena jejich týmu. Vyrazil kolem řad a zběžně si během chůze všechny prohlížel. Náhle se zastavil a ohromeně se vrátil. Doufal, že je to jen sen, a přece tam stála. Žena s hnědýma očima, takové dosud neviděl. V mysli mu při pohledu na ni vytanul obličej mladé dívky, kterou viděl před deseti lety a která byla dcerou jeho učitele.
"Jméno?"
"Riza Hawkeye," odvětila a hleděla mu pevně do očí.
"Pozice? Jak dlouho jste v armádě?" zeptal se.
"Poručík, v armádě jsem měsíc." Přikývl. S povzdechem zvažoval, zda ji má přijmout nebo ne.
"Jste přijata," řekl nakonec.
Usmála se. "Ruku vám nepodám. Vy jste ji nikdy nepodal mně," odpověděla. Překvapeně ji pozoroval. Nečekal, že si jejich setkání zapamatuje, stejně jako on.
Vytrhl se ze vzpomínek a donutil se přemýšlet o tom, co je před ním. Koutkem oka se od papíru podíval jejím směrem. Stála vedle něj a přísně hlídala, jestli vyplňuje lejstra.
"Jsme jako poslušní psi," řekl.
"Proč si to myslíte, pane?" odvětila otázkou.
"Děláme všechno pro své pány. Jsme poslušní k rozkazům nadřízených."
"Ano. To jsme, ale někteří z nás nelitují, třeba já."
Pousmál se. Věděl, co tím myslela. "Poručíku, přemýšlela jste někdy nad láskou?"
Zaskočil ji svým dotazem. Zprudka trhla hlavou, než se přinutila odpovědět. Nikdo kromě nich dvou v kanceláři nezůstal. Všichni šli na oběd, a tak se nebála, že je někdo uslyší.
"Ptáš se mě na to jako podřízené nebo jako někoho, koho miluješ?" zeptala se přímo. Podíval se na ni.
"Obojí, Rizo," odvětil a usmál se. Zdráhavě úsměv opětovala.
"Často jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdybychom byli spolu, ale nikdy by mě nenapadlo, že se to jednou skutečně stane. Přemýšlela jsem nad svými city k tobě. Kvůli tomu, jak jsme byli spolu a tou tvojí starostí i během výcviku, jsem si začala myslet, že ke mně něco cítíš. Něco víc a já… Nemohla jsem jinak než tvé city opětovat. Jako poručík je opětovat nemohu, ale jako žena ano. Je to zvláštní a zapeklité. To, že náš vztah skrýváme, je, jako kdybychom k sobě nic necítili," povzdychla si.
"Děkuji," řekl tiše a vstal.
"Za co mi děkuješ?"
"Za všechno. Za to, že jsi se mnou, když tě nejvíc potřebuji."
"To se očekává od nejdůležitějšího podřízeného," odvětila a přešla k němu.
Neodpověděl. Přemýšlel. Chtěl najít východisko z té zapeklité situace. O jejich vztahu se nikdo z armády nesměl dozvědět, ale ani jeden už to nechtěl déle tajit.
"Co kdybychom náš vztah odhalili?" navrhl a přešel k ní.
"Zbláznil ses? Dali by nás od sebe a nemohli bychom se ani stýkat. Vojenská policie by nás dala sledovat a…"
Zavrtěl hlavou a jednoduše umlčel její námitky. Políbil ji. Riza koutkem oka v ten okamžik zahlédla otevírající se dveře. Bylo však pozdě, aby to Roy ukončil. Museli improvizovat, ale tak, aby to vypadalo opravdově. Rychle se odtáhla a vymrštila ruku, až měl na tváři její otisk.
"Tohle už si nedovolujte, pane," procedila ledově, nasupeně se otočila a při odchodu za sebou nezapomněla hlasitě prásknout dveřmi. Vyjeveně sledoval, jak odchází, a ani se nevzmohl na to, aby ji zastavil. Pochopil, proč to udělala, když dovnitř opatrně nakoukla zrzavá hlava.
"Pane plukovníku, můžu? Neruším?" zeptal se Havoc. Royovi bylo v ten okamžik všechno jasné. Nejraději by za ní běžel, jenže museli své role dotáhnout do konce. Nasadil ten nejhrůzostrašnější výraz, jakého byl schopen a vztekle zvedl hlavu směrem k Havocovi, až sebou jeho podřízený škubnul.
"Co potřebujete, poručíku Havocu?" zeptal se a z jeho hlasu čišel chlad.
"N… nic, zvláštního, pane. Jen jsem se šel podívat, kde je poručík Hawkeyová a…"
Víc říkat nemusel a Roy pochopil, co všechno Havoc viděl.
"Nikomu o tom neřeknete, to je rozkaz."
"A… ano, pane. Už půjdu, pane. Nashledanou, pane." Havoc okamžitě vyběhl pryč. Nechtěl naštvaného plukovníka ještě více vytočit. Roy byl po celou dobu, kdy všichni ještě obědvali, jako na trní. Chtěl Rizu najít, ale na druhou stranu tomu pokušení odolával. Dostal by je oba do potíží, a to nechtěl.
Poručík Hawkeye mezitím vyšla z budovy Centrálu a zamířila do města. Nadávala sama sobě, ale nemohla jinak a ani nemohla dopustit, aby se to někdo dozvěděl. O jejím vztahu s ohnivým plukovníkem. Ženský by mě rozcupovaly, až by to zjistily, pomyslela si s úsměvem. Věděla, jak moc je Roy u žen oblíbený.
Zahnula do jedné z tmavších uliček a zastavila se. Už delší dobou měla pocit, že ji někdo sleduje. Otočila se a pravou ruku posunula k hlavni jedné ze svých pistolí. Až teď si uvědomila, že má stále uniformu člena armády.
Zatraceně, pomyslela si a uhnula. Právě včas. Okolo ní proletěl dobře mířený kámen. O kousek doprava a zasáhl by ji s hrozivou přesností. Posunula se dál do uličky a pokusila se prosmýknout, což se jí povedlo. Než se útočník otočil, zmizela v davu, utíkala směrem k Centrále. Vůbec nevnímala, kam míří. Chtěla jen cítit to uklidňující objetí. Otevřela dveře a vešla do místnosti. Nezarazily ji udivené pohledy jejích kolegů. Pokračovala v cestě k hnědým dveřím, do Royovy kanceláře. Zastavil ji Havoc.
"Rizo. Nechoď tam. Mustang pěkně zuří."
"To je mi jedno," odsekla, a než mohl něco namítnout, otevřela dveře a s prásknutím je za sebou zavřela.
"Tohle bude pěkně zlé," pronesl Havoc k ostatním v místnosti a ti jen suše přikývli. Věděli, jaká je Riza, když se rozčílí, ale pochybovali, že proti rozčílenému plukovníkovi něco svede.
Když se otevřely dveře, Roy zprudka zvednul hlavu. Čekal dobré zprávy. Místo zpráv uviděl v kanceláři Rizu. Vstal a vydal se jí vstříc. Rozhodně ale nečekal, že se mu vrhne do náručí a políbí ho.
"Jsem tak ráda, že jsi tady," řekla tiše. Poznal v jejím hlase smutek a strach.
"Nic se neděje. Jsem tady. Jen pro tebe, Rizo. Nemusíš se bát. Už to bude dobré. Nikdo ti neublíží." Konejšil ji a objímal. Musel ji uklidnit a dařilo se mu to.
"Nechci být bez tebe," pokračovala a hlas se jí při posledním slově zlomil. Stěží potlačovala vzlyky a slzy, které se draly na povrch. Pevně ji objal.
"Já tě taky nechci ztratit. Nevím, co bych si bez tebe počal."
Mlčela a on přesto cítil slzy, které jí stékaly po tvářích, a smáčely mu uniformu.
Opravdu jsme psi. Někteří poslušní a jiní ne. Podle naší povahy a osobnosti. Jsme jen psi, kteří plní rozkazy, a na lásku nezbývá čas.
Tyto myšlenky mu běžely hlavou, zatímco Rizu objímal a doufal, že pro ně existuje lepší budoucnost.
Oh, to bylo krásné ♥ Tento pár úplně zbožňuji a jsem ráda, že mi tuto povídku Googlík našel :3