Cesta, kterou zvolil

16. října 2010 v 14:45 | Perla |  Originální - jednorázové
Doplňující příběh k povídce Temná křídla bolestných.


Minulost. Co vlastně znamenají vzpomínky na dávné doby? Na ty, které ovlivnily cesty přítomnosti i budoucnosti? Proč se nám pořád pletou do života?
Hnědovlasý muž seděl na prosté židli. Jeho zelené oči byly matné, dalo by se říci zastřené. Vzpomínal. Jeho mysl se zaobírala vzpomínkami, které si přál zapomenout.

Osmnáctiletý mladík, sotva na prahu dospělosti, hleděl do korun stromů a bedlivým zrakem propátrával noční stíny, zda nezahlédne osobu, kterou hledal. Větší stín se náhle pohnul a seskočil přímo za něj z koruny jednoho z mnoha stromů.
"Rozhodl ses?" Tato jediná otázka splynula z úst poněkud zvláštní osoby, která si právě složila černá křídla, jež jí vyrůstala z lopatek.
Otočil se k ní čelem a jeho jediný úsměv spolu s odpovědí vyjadřoval bezmála vše, co cítil.
"Ano. Chci být s tebou navěky."
Věděl, kdo je. Znal ji již velice dlouho a po celou dobu snil jen o jediné věci. Přál si stát po jejím boku, ať už by je mělo stihnout cokoli, a vždy doufal, že ona mu jeho přání vyplní. Ona. Tak krásná, tajemná a v mnoha okamžicích i smrtící. Nebezpečná a přitažlivá. Exotická a přitom jemu vzhledem tolik podobná.
"Opravdu si to přeješ? Nemusím to dělat, pokud odmítneš. I kdybys odmítnul, neztratil bys mě. Zůstala bych s tebou."
Na malou chvilku se odmlčel a zvažoval odpověď, přestože věděl, jaká jeho volba bude. Miloval ji a byl ochoten ji následovat i do největších hlubin pekel, jen aby jí dokázal svou lásku. Nechtěl ji nikdy ztratit a věděl, že pokud by odmítl, nikdy by takovou šanci znovu nedostal a trápil by se pak tím, že stárne, zatímco ona - věčně mladá a krásná - si užívá života s jinými.
"Jsem rozhodnutý. Mé rozhodnutí nezměníš, má milovaná," odpověděl tiše.
"Tiele, přeci nemusíš…"
Přerušil ji. "Udělej to. Prosím tě o to. Pamatuješ na slib, který jsem ti dal? Slíbil jsem ti kdysi, že budu žít s tebou navěky. Jsem rozhodnutý dostát svému slibu."
Nic mu neodpověděla. Nemohla tomu uvěřit. I po tolika letech, co ho znala, ji stále fascinoval.
Byl tolik odlišný od jiných, se kterými se setkala. Plnil své sliby a ona věděla, že pokud by ho požádala, dal by jí své srdce. Pousmála se a špičkou jazyka si olízla rty, přičemž přejela po dvou špičatých zubech, které se pomalu vyvyšovaly nad ostatní.
"Připrav se," řekla nakonec a všimla si jeho přikývnutí. Probírala s ním obřad několikrát, aby ho dobře pochopil. Nakonec jí došlo, že ho chápe mnohem lépe než kdokoliv jiný, komu ho vysvětlovala - přestože ho promění poprvé. Přiblížila se k němu a odhrnula své hnědé vlasy ze šíje. Jako uhranutý její šíji pozoroval. Měsíc, který prosvítal mezi korunami stromů, odhalil onu scénu a oděl ji do záplavy stříbřitých paprsků a matných stínů.
Stejně zelené oči, jen o odstín tmavší, jiskřily. On však ani na okamžik neodtrhl pohled od její šíje. Připadal si mátožně a slabě. Zrušila mezeru mezi nimi a přitiskla svá ústa na jeho.
Oplatil jí s mírným zaváháním její polibek a přímo konsternovaně se odtáhl.
Ani si nevšiml malé ranky na jeho tváři, ze které mu začala stékat krev. Nic přitom ani necítil, když mu ranku udělala s pomocí malé, ale přitom ostré větvičky. Chtěl si krev setřít, ale chytila jeho ruku a záporně zakroutila hlavou.
"Co teď?" zeptal se tiše. Místo odpovědi vyndala menší lahvičku naplněnou tmavou a hustou kapalinou, podala mu ji, a když si jí nedůvěřivě prohlížel, jen se usmála.
"Vypij to a budeš jako já. Nebo spíš částečně jako já. Křídla jsou z mé druhé poloviny."
Odšrouboval zátku a přičichl. Páchlo to jako houby. Nadechl se a obrátil celý obsah lahvičky do sebe. Připadalo mu, že kapalina náhle zhoustla a měl potíže přimět ji stéci do žaludku, kde se nakonec ustálila. Před očima se mu zatmělo a on se zhroutil u jejích nohou.
"Říkala jsem ti, že je to nebezpečné, Tiele," řekla tiše a sklonila se k němu. Kontrolovala mu puls a ulevilo se jí, že dýchá.
Až Tiela všemu naučím, budu ho muset opustit. Nebudu přihlížet tomu, že by ho chtěli zabít.
Jsem odhodlána ochránit ho i za cenu vlastního života, napadlo ji a smutně se usmála. Nechtěla ho ztratit, ale musela se obětovat proto, aby on zůstal naživu. I kdyby ji měl nenávidět.

Oči mu zamžikaly a něco z nich steklo. Prstem setřel dvě drobné slzy, které se řinuly z jeho zastřených očí zelené barvy. Nevnímal, co udělal, a vzpomínal dále.
Učila ho mnoho měsíců, jak má žít tak, aby ho neodhalili. Avšak po půl roce jejich vzájemného soužití náhle a bez vysvětlení odešla. Vytratila se během dne, když on spal, a protože ona byla upírem jen z poloviny, mohla se tedy volně pohybovat. Její cherubínská část ji nijak neomezovala.
Zmizela a zanechala ho, aby se protloukal životem, který mu dala, úplně sám.
Snažil se po ní pátrat, nikdy však nenarazil na žádnou stopu.
Připadalo mu, že se po ní slehla zem. Trpěl kvůli tomu, že ho opustila. I když ji miloval sebevíc, nemohl tomu uvěřit. Miloval ji a teď mu připadalo, že ho zradila tím nejhorším možným způsobem. Nevěděl, zda by měl pátrat dál, a vzdával se veškeré naděje. Ona se ke mně už nevrátí. Nikdy se mnou být nechtěla a vůbec mne nemilovala. Byl jsem pro ni jen hračka, se kterou se mohla pobavit.
Jeho myšlenky byly přerušeny více než výstražným vytím. Byl blízko Thernských skal. Slýchával podivné zvěsti, že zde žijí vlci a upíři. Chtěl vědět, co je na nich pravda, a také doufal, že by zde mohl nalézt odpočinek, který postrádal od doby, co po ní pátral. Neproklínal ji za to, že ho opustila. Chtěl znát ale důvod, proč tak učinila. Chtěl odpovědi, které mu mohla dát jedině ona, ale jen kdyby se objevila.
Zahájil výstup po horské stezce. Vítr mu fičel nad hlavou a kolem uší, ale toho si nevšímal. Neupoutal ho dokonce ani sníh, který dosahoval jeho kolenou a nutil ho, aby se do něho bořil. Připadal si jako hlupák a nechápal, jak mohl uvěřit těm pověrčivým řečem, když nenašel ani stopy po upírech či vlcích. Jeho úvahy však byly přerušeny, když objevil menší ledovcovou skálu. Přitiskl se k ní zády, aby se ochránil před lezavým větrem.
Silné ruce ho však během malé chvilky chytily kolem krku a prudce s ním škubly nazad. Zmateně očekával, že se zaboří do ledové stěny, místo toho se však objevil v ledové chodbě a okamžitě se chtěl otočit. Což mu ale nešlo. Jeho ruce někdo pevně držel ve svém sevření a byl odhodlán ho nepustit. Vedl ho chodbami a on mohl jen hýbat očima. Za každý pohyb hlavou schytal pohlavek jako napomenutí, aby se o nic nepokoušel.
Ten, kdo ho vedl, ho strčil do jednoho pokoje, jehož dveře otevřel. Jakmile se otočil, aby zkusil dveře otevřít a zmizet, ozvalo se jakési cvaknutí. Posuzoval to cvaknutí jako zástrčku dveří nebo nějakou pojistku. To se však mýlil. Byla to pojistka, ale taková, že by ji nemohl odstranit zevnitř ani on. Nános ledové krusty**, který pokryl panty ledově bílých dveří tak, že se nemohly otevřít, dokud by někdo kouzlo ze dveří nesňal pryč.
Zamračil se. Nesnášel, když musel být někde zavřený, ale raději se nepokoušel utéct. Mohlo to pro něj dopadnout mnohem hůř než dosud. Přičítal to však pořádné dávce nervů a ne štěstí. Nevěděl, jestli se nerozhodnou okamžitě ho zabít, protože vůbec neměl tušení, že upíři se rozdělují na klany, stejně jako vlci na kmeny. Netušil, jak moc času uběhlo od doby, kdy byl zavřený, ale když se ozvalo další cvaknutí, pozvedl hlavu, jinak se však nepohnul a stále vyčkával jako šelma čekající na svou kořist, i když nezamýšlel bojovat.
Dovnitř vešli muž a žena. Oba si ho zkoumavě prohlíželi, ani jeden však nepromluvil.
"Kdo jste?" zeptal se naprosto bez přemýšlení.
"Máme tě odvést k vůdkyni našeho klanu, aby rozhodla, co s tebou bude," odvětila žena a vyhnula se zodpovězení jeho otázky.
"Spoutáte mi ruce?"
"Ne, nespoutáme, a přestaň se ptát tak blbě, je na tobě vidět, že neznáš upíří zvyky. Kdo byl tvým mistrem?" zeptal se muž.
Tentokrát to byl Tiele, kdo se vyhnul dotazu. Muž jen zakroutil hlavou a žena na jeho gesto nezareagovala.
Zvedl se, a když vyšel ven z pokoje a rozhlédl se nyní mnohem lépe, jen zalapal po dechu. Byl ve skále z ledu a přitom to nikomu z nich nevadilo. Skoro jako kdyby chlad ani nevnímali.
Žena si toho všimla a vědoucně se usmála.
"Jestli ti vůdkyně našeho klanu dovolí zůstat, tak si budeš muset na chlad zde zvyknout a nejspíše také dostaneš vlastní plášť, který tě ochrání proti slunci."
Zbystřil. "Jaký plášť?"
Chtěla mu odpovědět, ale muž ji přerušil.
"Tereso, snad mu okamžitě neřekneš všechna naše tajemství," upozornil ji muž, a jak stihl Tiele zpozorovat, na malý okamžik chytil ženu - tedy teď už Teresu - za zápěstí, avšak téměř stejně rychlým pohybem ruku zase stáhl.
"Mimochodem," Teresa se na Tiela obrátila, "…jmenuju se Teresa, jak už víš, a tady tenhle muž je Neredes, můj, hm, nejspíš tomu nebudeš rozumět…," odmlčela se a Neredes to za ni nakonec dopověděl.
"Teresa chce říct, že jsem její orsen des*."
Oba se však setkali jen s jeho nechápavým pohledem.
"Cože?"
"Orsen des znamená něco jako druh nebo spíš právoplatný manžel," odvětil nakonec Neredes a pokusil se chápavě usmát, což se mu nepodařilo, ale u Teresy to vyvolalo zvonivý smích.
"Už to chápu," řekl Tiele, kterému to došlo.
"Opravdu?" ujišťovala se Teresa.
"Ano, opravdu, a neměli byste mne už odvést k té vůdkyni?" zeptal se, a tak jim připomněl jejich úkol.
"Máš pravdu. Děkuji," řekl Neredes a všichni tři se rychle vydali chodbami. Zastavili se před dvoukřídlými dveřmi. Teresa se na Tiela povzbudivě usmála.
"Naše vůdkyně je spravedlivá. Vždy hledá důvody. Není zlá, takže se nemusíš bát," řekla, aby ho povzbudila, a mrkla na něj, načež zatlačila na dveře a ty se otevřely.
Vešli do větší ledové místnosti spíše vytesané ledové komnaty. Po stranách stálo několik upírů, ale ona vůdkyně seděla na dřevěné židli a v rukou měla několik papírů, které studovala.
Při otevření dveří vzhlédla a její šedé oči se setkaly s Tielovými zelenými.
Opětoval jí pohled a na malý okamžik pootevřel ústa směrem k Terese, aby se zeptal, co jsou zač ti ostatní upíři. Nejspíše tušila, na co se chce zeptat, a tak odpověděla.
"Jsou to strážci. Hlídají vůdkyni, aby jí nikdo nemohl ublížit. To víš, naše vlastní klany se hádají mezi sebou."
Jen přikývl a neodpověděl. Raději mlčel a prohlížel si vůdkyni klanu. Měla kratší černé vlasy a její šedé oči vypadaly jako dva chladné kameny, když ho pozorovala a do nejmenšího detailu studovala jeho tvář. Papíry si posléze složila do klína, když se před ní zastavili.
"Děkuji, Tereso a Neredesi," řekla. Její hlas zněl tiše a přitom i krásně. Skoro jako kdyby ho už někde slyšel. Pečlivěji se na ni podíval a málem ho to přibilo na místo.
Dokonale ho ignorovala a zatím přikázala všem upírům, i Terese a Nerdesovi, aby počkali venku před síní, že jim pak oznámí své rozhodnutí. Bez okolků ji poslechli a odešli.
Jakmile se zavřely dveře, vstala a přešla k němu.
"Co tu děláš, Tiele?" zeptala se okamžitě a přitom ztišila hlas.
"Neměl bych se spíš ptát, co tu děláš ty, Oreano?" zeptal se na oplátku a zkoumavě ji pozoroval.
"Jak je to vlastně dlouho, co jsme se neviděli?"
"Pět let," hlesla tiše a pousmála se.
"To ty jsi ta vůdkyně?"
"Vidíš, ne?" odvětila otázkou.
"Myslel jsem, že jsi zemřela," řekl vážně.
"Byla to lež. Nikdo nesměl jít po mé nejbližší rodině a tohle byla jediná možnost, jak vás ochránit." Zvážněla. "Nechceš mi doufám říct, že tě někdo proměnil?"
Na chvilku se odmlčel a zvažoval odpověď, než se nadechl. Nechtěl jí lhát. Ne po tak dlouhé době, co se neviděli.
"Jo, jsem proměněný." Všechno jí to nakonec řekl.
"Ty pitomče." Ztišila hlas natolik, že ji pomalu ani neslyšel. "Proč jsi proboha….?"
"Zamiloval jsem se a chtěl jsem s ní být navěky," odpověděl upřímně.
Zakroutila nechápavě hlavou. "Ty jsi pořád stejný cvok," odvětila nakonec.
"Zpátky se to už vzít nedá. Už takový zůstaneš, leda by tě někdo zabil. Což ti já nedovolím. Nehodlám ztratit člena rodiny. Zvláště ne, když se jedná o mého bratrance."
"Co chceš tedy dělat?"
"Mám dvě možnosti jako vůdce klanu. Buď tě nechat vyhostit, nebo tě přijmout. Vyhoštění nepřipadá v úvahu, takže zůstaneš v mém klanu. Nechám tě, abys mne učil nejen jako vůdkyni klanu, ale také abys zde působil jako můj osobní strážce. Jsi koneckonců starší než já a myslím, že ten, kdo tě proměnil, ti osvětlil alespoň malinko základní povinnosti vůdců klanu, pokud se nemýlím. Jako můj učitel budeš zastávat vysokou pozici a upíři tě budou muset poslouchat. Vlastně kdybych to měla říct, tak budeš něco jako můj orsen des až na to, že nic mezi námi nikdy nebylo krom velikého příbuzenského a přátelského pouta, a tak to i zůstane."
Zíral na ni pohledem typu: Ty jsi asi spadla z višně a pořádně se udeřila do palice, ne?
"Nic jiného než souhlas mi nezbývá, že?"
"To opravdu ne. Musím být jako vůdce jinak nekompromisní a výjimky nebo pochybení… za to platí vůdci životy. Podle lidských měřítek jsi starší o dva roky. Upíří měřítka se počítají podle těch lidských, takže v ničem nejsou žádné rozdíly. Jinak by v tom byl zmatek."
"Já tě chápu," řekl tiše a rozpřáhl náruč.
Její úsměv se rozšířil, objala ho. Tak pevně, jako by se od něj už nikdy nechtěla odtrhnout.
Také dovolil, aby úsměv rozjasnil jeho rysy. Tahle chvíle však musela jednou skončit.
Odtáhl se od ní.
Neptal se. Jeho oči hovořily za něj.
Jen přikývla na souhlas a donutila se k nic neříkajícímu výrazu.
"Můžete vejít," řekla tiše.
"Neuslyší tě, nebo ano?" zeptal se.
"Sleduj a uč se," odvětila uličnicky, ale okamžitě se usadila na židli a přitom opět nasadila neutrální výraz. Dveře se otevřely a dovnitř vešli ti, co stáli po celou dobu za dveřmi.
"Tento upír," Oreanin hlas se zvučně a tiše rozléhal, "…bude přijat do našeho klanu jako můj učitel a osobní strážce." Hlas měla pevný a neochvějný. Tiele jí z očí vyčetl hrdost a neoblomné přesvědčení, že její rozhodnutí je správné.
"Jak si přejete, má paní," řekl jeden z upírů, kteří ji předtím hlídali.
"Tereso, můžeš prosím dohlédnout, aby mu byl připraven vhodný pokoj?" zeptala se upírky.
"Jistě, paní," odvětila.
"Co mám dělat já?" zeptal se Neredes.
"Provedeš ho zde a také ho necháš, aby si vybral svůj plášť," řekla mu.
"Jak si přeješ."
"Můžete jít." Svolila k jejich odchodu a ponořila se znovu do čtení papírů.
Jakmile vyšli ven, všichni se rozešli na různé strany. Tiele s Neredesem osaměli, ale Neredes ho nenechal přemýšlet nad tím, co se stalo, nijak dlouho. Kráčel chodbami a Tiele ho následoval. Když vešli do místnosti, kde pobíhalo pět upírů a něco dělali, Neredes si odkašlal, aby na sebe upoutal jejich pozornost. Ustali ve svých činnostech.
"Chtěl bych plášť, tady pro přítele," ukázal na Tiela.
Žena s platinovou barvou vlasů k nim přistoupila.
"Jaká barva a délka? S kápí nebo bez kápě?" zeptala se okamžitě a sledovala Tiela kritickým pohledem. "Chce tvůj společník vyšít nějaký vzor nebo ne, Neredesi?"
"Je tu nový, Pareo. Nespěchej na něj tolik. Teprve si tu zvyká," osvětlil Neredes upírce situaci.
Jen se zamračila.
"I nováčci se musí učit a to rychle. Každý den přežití zde se počítá. Takže zpět k mým dotazům a doufám, že umíš mluvit, mladíku, nebo ti snad zdřevěněl jazyk?"
"Pareo, prosím, nebuď na něj taková." Neredes se pokusil Tiela zastat, ale upírka po něm šlehla tak nepěkným pohledem, až se přikrčil. Tiele se je rozhodl přerušit.
"Plášť bych chtěl v šedé barvě, na délku 163 centimetrů, a pokud by to bylo možné, tak bez vzoru a s kápí."
"Dobře, máš to mít." Upírka se na něj pousmála a vydala se pro látku.
"Za dva dny to budeš mít hotové," dodala přes rameno.
"Děkuji vám, Pareo," odvětil uctivě.
Věděl, že se mu snad povede zapadnout mezi klan, který vedla jeho sestřenice.

Donutil se přestat vzpomínat. Musel žít přítomností a budoucností, zabývat se minulostí pro něj nemělo sebemenší cenu. Byl upír a ničeho ve své minulosti nelitoval, a ani nemohl. Byla to jeho pravá cesta, kterou si sám zvolil, a ani v nejmenším nebyl zklamaný.
*Orsen des - právoplatný manžel/ manželka; označení v upířích klanech
**krusta - shluk krystalů
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama